Lhali Američané o Libyi? Záměr Obamy byl úplně jiný než pomoc obyvatelstvu, tvrdí novinář

Uběhlo již pět let od zahájení Američany vedené vojenské operace v Lybii. Americký novinář Micah Zenko ve svém článku pro časopis Foreign Policy porovnává komentáře tehdejších vrcholných politiků a skutečný průběh událostí. Představitelé Bílého domu podle Zenka o cílech operace vědomě lhali.

Hillary Clintonová ve svých pamětích z roku 2014 popisuje zhroucení režimu Muammara Kaddáfího a povstání ve městech Benghází a Misuráta. Posléze Clintonová ve své knize zmiňuje setkání s opozičním vůdcem Mahmúdem Džibrílem a rozhodnutí zahájit a vést mezinárodní vojenské tažení. Členským státům NATO tehdy řekla: „Je nezbytné, abychom všichni přijali odpovědnost v otázce zavedení bezletové zóny a ochraně civilistů v Libyi.”

O dva odstavce níže Clintonová napsala: „O něco později, v létě 2011, zatlačili rebelové vládní síly zpět. Na konci srpna dobyli Tripolis a Kaddáfí uprchl se svou rodinou do pouště.” Půlroční mezera v knize přeskakuje období, kdy se vojenská operace masivně rozšířila z ochrany civilistů na změnu režimu. Všichni bojovníci proti vládním silám jsou hromadně označováni jako rebelové. Podpora ze strany NATO těmto ozbrojeným skupinám je vynechána.

Doufali jsme, že Kaddáfí přijde o život

Barack Obama v březnu před šesti lety pronesl: „Úkol, jímž jsem pověřil naše síly, je ochrana libyjského lidu od bezprostředního nebezpečí a zavedení bezletové zóny. Rozšíření naší vojenské mise, jež by vedla ke změně režimu, by byla chyba.” Tehdejší ministr obrany USA Robert Gates dodal: „Změna režimu je velmi komplikovaná záležitost. Někdy to trvá dlouho, někdy k ní dojde velmi rychle. Nikdy ale nebyla součástí naší vojenské operace.”

V únoru letošního roku řekl Robert Gates pro deník New York Times: „Nemohu si vzpomenout, že bychom se konkrétně rozhodli Kaddáfího odstranit.” Vojenské síly měly podle Gatese za úkol zamezit Kaddáfímu přístup k vojenskému velení a řízení. „Myslím si, že neuběhl jediný den, kdy by lidé nedoufali, že se Kaddáfí nachází na jednom z [bombardovaných] velících stanovišť.”

Nicméně nálety byly uskutečňovány i na budovy, kde Kaddáfí bydlel, a to již od začátku vojenské operace. Je téměř jisté, že o nich vrcholní představitelé členských států NATO věděli. 20. března 2011, několik hodin po zahájení vojenské operace, zasáhla řízená střela Tomahawk odpálená britskou ponorkou ve Středozemním moři administrativní budovu vzdálenou jen několik desítek metrů od Kaddáfího domu. Americký viceadmirál William Gortney tehdy novinářům sdělil: „V tuto chvíli vás můžu ujistit, že [Kaddáfí] není na seznamu cílů.” Po upozornění na nedávný útok střelou Tomahawk Gortney dodal: „Nemířili jsme na jeho dům. Jsme tam, abychom naplnili rezoluci Rady bezpečnosti OSN.”

Rezoluce OSN vědomě porušovány

Ve skutečnosti se ovšem západní koalice zdaleka neomezovala jen na naplňování rezolucí Rady bezpečnosti OSN. Navíc se často rozhodla je nenásledovat. Rezoluce číslo 1970 zakazuje poskytovat zbraně všem válčícím stranám v Libyi. Egypt a Katar zbraně protivládním silám s vědomím Bílého domu dodávaly. Západní zpravodajské síly jim navíc poskytovaly výcvik a logistickou podporu. V květnu roku 2011 kanadská fregata Charlottetown dokonce zadržela člun plný zbraní a výbušnin, jenž mířil z Benghází do Misuráty. Podle rezoluce číslo 1970 mu Kanaďané měli znemožnit plout dále. Namísto toho, se souhlasem velitelství NATO, nechala posádka fregaty člun pokračovat v plavbě.

Vojenská intervence počítala se změnou režimu v Libyi od samého počátku. Během prvních deseti dnů došlo k minimalizaci hrozby útoků vládních sil proti civilnímu obyvatelstvu. NATO následně letecky podporovalo postup rebelů. Americká a francouzská letadla například bombardovala konvoj provládních sil ze Syrty, odkud pocházel Muammar Kaddáfí. Rebelové Kaddáfího posléze zajali a bez soudu zabili.

Libye je typický příklad vojenského zásahu, jenž politici označují jako ochranu civilního obyvatelstva, ale skutečnost je nakonec velmi rozdílná. Změna režimu jako počáteční cíl operace by jistě přitáhla více pozornosti lidí a mohla by vést ke ztrátě veřejné podpory, což si vládní představitelé nepřejí. Proto je jedno, co politici říkají. Důležité je jen to, jaké rozkazy dostávají vojáci.

Témata:  Libye,  USA,  U.S. ARMY,  Barack Obama