reklama

Dnešní obyvatelé starověké vesnice uprchli před ofenzivou v Idlibu, jejímž cílem bylo dobytí této poslední velké bašty islámských radikálů a kterou v roce 2019 zahájil syrský režim společně se svým spojencem Ruskem. V časech pandemie se běženci vyhýbají stísněným podmínkám neoficiálních táborů rozkládajících se, kam jen oko dohlédne, při hranicích s Tureckem.

"Tohle místo jsem si vybral, protože je tu klid a je daleko od přelidněných míst, kde bují nemoci," říká Abdalazíz, třicátník a otec tří dětí. Za ním se tyčí pouhé tři stěny z bílého kamene, poslední, které se ještě nesesunuly. Mezi nimi je natažená prádelní šňůra. Kolem leží kusy zborcených sloupů, korintská hlavice a zdobný podstavec.

Stan postavený z plachtoviny je umístěn mezi zdmi bývalého římského chrámu, jemuž chybí střecha. Poutní chrám nazývaný Zeus Bomos pochází podle historiků z 2. století našeho letopočtu. Stojí v oblasti, která vzkvétala díky výrobě olivového oleje. Dnes je tu k vidění solární panel podložený velkými kameny, který umožňuje zásobování elektřinou, a vařič na dřevo.

Na severozápadě Sýrie se rozkládá asi čtyřicítka vesnic z prvního až čtvrtého století, které jsou na seznamu památek UNESCO a podle organizace jsou "pozoruhodným svědectvím o životě v pozdní antice a období Byzantské říše". Zbytky chrámů dokládají přechod od pohanství starověkého Říma k byzantskému křesťanství. V oblasti jsou i pozůstatky lázní a nádrží. Sýrie, na jejímž území se vystřídalo mnoho civilizací od Kanaánu po Osmanskou říši, oplývá nespočtem archeologických klenotů včetně mešit, kostelů a křižáckých hradů.

Abdalazíz pochází z jihu provincie Idlib a v rozvalinách prastaré vesnice žije se svými příbuznými bezmála rok. Jeho rodina a rodina jeho švagra uprchly před bombardováním režimu a ruských sil. Vojenské operace, které byly po příměří dohodnutém mezi Moskvou a Ankarou v březnu roku 2020 přerušeny, stačily vyhnat z domovů přes milion lidí. Uprchlíci často našli útočiště v neoficiálních táborech severně od Idlibu, v nichž žijí ve velké bídě.

Přestože pobytem ve vesnici rodina uniká stísněným podmínkám táborů, místo má své nevýhody. Oblast je například plná zmijí a škorpionů. "Co dva dny zabiju škorpiona," říká Abdalazíz. Škola, do níž děti docházejí, je od místa vzdálená 1,5 kilometru.

Švagr Abdalazíze ztratil při bombardování jednoho ze synů. "Tohle místo jsem si vybral, protože je blízko tureckých hranic. Pokud se něco stane, tak se přes ně dá pěšky přejít," říká. Lidé střežící archeologickou památku její nové obyvatele požádali, aby odešli. Ti to však odmítli. "Už jsme si tady zvykli," vysvětluje Abdalazíz. "A kam bychom šli? Na ulici?" dodává.

reklama