reklama

Idea tančíků vycházela ze zkušeností 1. světové války. Vojáci, kteří se na Západní frontě hnali přes rozstřílené území nikoho k nepříteli často zapadali v bahně a pokud již se k němu dokázali dostat neměli často dostatečnou palebnou sílu k jeho udolání. Těžké a střední tanky byly drahé a složité. Jako východisko se zdálo zavedení levných tančíků, které vojenští teoretici překřtili na „obrněné vojáky“.

Podle nich měly tančíky po stovkách a tisících rychle překonat složitý terén, překonat obranu nepřítele a proniknout do týlu. Stroje byly lehké, lehce pancéřované, osádku tvořili jeden maximálně dva muži a stroj byl vyzbrojen lehkým kulometem nebo kanónem s malou ráží. I přesto, že se ukázalo, že podmotorovaná vozidla nemají valnou bojovou hodnotu, generalita si je zamilovala, a nakonec jich byly vyrobeny po celém světě desetitisíce.

Na vrcholu vývoje těchto vozidel byla firma Carden-Loyd. Od té na začátku 30. let koupila československá firma Praga licenci na jejich tehdy nejmodernější stroj Carden-Loyd Tankette Mk. VI. Těch byly vyrobeny čtyři kusy, ale naši armádu svými výkony nijak nezaujal. Firma však nehodlala s programem tančíku skončit a britský stroj upravila s použitím domácích komponentů. P-I, jak byl nový stroj pojmenován, v letech 1931 až 1932 armáda intenzivně zkoušela.

Na rozdíl od zahraničních kolegů nebyli českoslovenští důstojníci tančíky uchváceni. Proti jejich zavedení se postavil i velitel útočné vozby plukovník Antonín Pavlík. Firma Praga ovšem měla na ministerstvu dobré kontakty, takže nakonec kontrakt na 70 kusů přeci jen z MNO přišel. Již první kusy Tančíku vz. 33 muselo vojsko kvůli špatné kvalitě pancéřových plechů z Poldi Kladno vrátit. Jeden kus pak armádu vyšel na tehdy horentní částku 131 200 korun.

Armáda si se stroji nevěděla rady. Vojsko čekalo na nové lehké tanky a v letech 1934 až 1936 Tč vz.33 sloužily především k výcviku. Stroj poháněl čtyřválec Praga AHN o výkonu 31 koní, který měl tendenci se přehřívat. Pancéřování bylo nejsilnější na čele stroje s 12 milimetry, boky a zadní plochy měly sílu pancíře 8 milimetrů a strop a poklopy 4 milimetry. Délka stroje byla 2,7 metrů, šířka 1,75 metrů a výška 1,45 metru. Hmotnost tančíku byla 2,5 tuny. Výzbroj tvořily dva kulomety ZB 26 ráže 7,92 mm se zásobou 2500 kusů munice. Maximální rychlost byla 35 kilometrů v hodině a dojezd 100 kilometrů.

Brzy se ukázaly problémy s celou konstrukcí. Armáda počítala, že tančíky nasadí spolu s lehkými tanky. Problém byl v tom, že Tč vz. 33 modernějším tankům nestačily na silnici natož v terénu. Tančíky dokázaly překonat zákop o šířce 1,25 metru. Motor byl do terénu nevhodný a nevýkonný a rychlost stroje klesala pod 10 kilometrů. Navíc byl motor tak hlučný, že dvoučlenná posádka řidič – střelec/velitel, i když seděla vedle sebe, neslyšela, co říká ten druhý a musela se dorozumívat posunky. V tančíku bylo také horka a málo místa. Od posádek si Tč vz. 33 vysloužil více než vypovídající přezdívku „Sardinka“.

I plán nasadit Tč vz. 33 jako průzkumné vozidlo naprosto selhal. Stroj měl totiž velmi špatně zkonstruované průhledy a byl z něj velmi špatný výhled. Navíc stroj nebyl vybaven vysílačkou a posádka se s okolím dorozumívala troubením nebo za pomoci praporků. Problémy byly i se zbraní. ZB 26 byl považován za příliš nevýkonný. Pokus o jeho náhradu silnějším a modernějším ZB 32 však selhaly, neboť se do malého tančíku jednoduše nevešel. Navíc, když jel stroj více než 10 kilometrů v hodině, vibroval tak silně, že byla jakákoliv přesná palba ze zbraně nemožná.

Přesto se tančíky dostaly v krizovém roce 1938 do boje. Armáda z nich vytvořila několik tří vozových čet a jednotlivé stroje posílily pěchotu, která v pohraničí vedla boj se sudetoněmeckým Freikorpsem. Ten naštěstí pro naše vojáky neměl těžké zbraně, a i stroj s tak omezenými bojovými schopnostmi na ně stačil. Pokud by ovšem měli Henleinovci k dispozici protipancéřové náboje do pušek s tančíky by se snadno vypořádali.  V březnu 1939 se Tč vz. 33 zúčastnily i bojů na Podkarpatské Rusi s Maďary. V bojích československá armáda nepřišla ani o jeden tančík.

Po okupaci Čech a Moravy a vyhlášení Protektorátu Wehrmacht zabavil 40 tančíků, které se na jeho území nacházely. Stroje byly krátce používány k výcviku osádek, ale brzy byly vyřazeny ze služby a skončily v hutích. Zbylých 30 kusů bylo zařazeno do armády Slovenského štátu. Několik strojů se zúčastnilo i tažení proti Polsku v září 1939. Brzy však byly přeřazeny ke školním jednotkám. Naposledy Tč vz. 33 bojově vystoupily v roce 1944 během Slovenského národního povstání, kdy se několik absolutně zastaralých strojů dostalo do rukou povstalců. Ti je z nedostatku jiné techniky museli nasadit do boje.

Tančík vz.33 byl nepochybně jedním z nejhorších bojových vozidel, které kdy bylo zavedeno do výzbroje naší armády, a do boje se dostalo jen proto, že nebyl dostatek jiné techniky. To, že neutrpěly tančíky v bojích v letech 1938 a 1939 žádné ztráty lze považovat za zázrak. I přes všechny problémy a technické potíže, které Tančík vz. 33 československé armádě způsobil, je důležitým mezníkem v historii naší obrněné techniky. Bylo to totiž vůbec první pásové vozidlo domácí konstrukce zavedené do výzbroje naší armády. A přestože se až tak úplně nepovedlo, konstruktéři a tankisté díky němu získali mnoho zkušenosti, které na modernějších typech mnohonásobně zúročili.    

Loading...

2 komentáře (Poslední 18.02. 17:20) Napište svůj názor

reklama