reklama

Britská Royal Navy se tedy po zkušenostech, které jejich pozorovatelé získal v bitvě u Cušimy mezi japonským a ruským loďstvem v květnu roce 1905, vyvinout zcela novou bitevní loď. Ta již neměla mít žádná děla střední ráže. Jádrem její výzbroje měly být těžká děla ráže 305 milimetrů. Měla mít také mohutné pancéřování a vynikat vysokou rychlostí. Admiralita pod velením Johna Arbuthnota lorda Fishera chvátala. Proslýchalo se, že podobné projekty mají i v USA a Německu. Nebylo času nazbyt. Albion musel mít podobnou loď první.

Práce se rozběhly skutečně zběsilým tempem a projekty byly hotovy již na začátku léta 1905. Kýl byl založen 2. října 1905 a 2. února 1906 již byl hotov a spuštěn na vodu. Vzhledem k dosud nevídané délce lodi - 160 metrů, se skutečně jednalo o velmi rychlou práci. Po technické stránce nebyly na lodi použity žádné žhavé technické novinky. Loď dostala vodotěsné přepážky, které se již sice stávaly standardem, leč stále ještě nebyly obvyklé. Vyzbroj, tvořilo 10 děl ráže 305 milimetrů, 22 děl ráže 76 milimetrů a 4 torpédomety. Zcela tedy chyběla děla středních ráží.

Co bylo také neobvyklé, všechna děla měla zaměřovače, což překvapivě do této doby nebyl standard. Přesnost palby se díky tomu zvýšila při cvičných střelbách na statické cíle ze 30 % na 90 % zásahů ze všech výstřelů. Loď však ještě postrádala centrální řízení palby. Chyběla také archaická zbraň, která do té doby na válečných lodích nemohla scházet – kloun. To také dovolilo vytvořit daleko čistší trup a zlepšit tak nautické schopnosti lodi.

I pohon lodi byl revoluční. Místo starých parních strojů měl Dreadnoughtu nové parní turbíny, která slibovala daleko lepší výkony a byly daleko menší než dosavadní parní stroje. Navíc jako palivo se používalo jak uhlí, tak mazut díky čemuž získala loď velmi slušný akční rádius 6620 námořních mil (12 260 kilometrů) při rychlosti 10 uzlů (19 kilometrů v hodině). Maximální rychlost byla 21,6 uzlů (40 kilometrů v hodině), což je i dnes velmi slušný výkon.

Problém byl však v tom, že turbína byla použita před tím jen na dvou torpédoborcích Viper a Cobra, které sice dosahovali výborných výkonů (jejich rychlost byla 36,5 uzlů tedy kolem 70 kilometrů v hodině), ale velmi brzy se oba za do dnes záhadných příčin potopily, přičemž Viper najela na skalisko a Cobra se rozlomila, což obojí bylo dáváno za vinu jejich pohonu, který prý vibroval a způsobil jejích zkázu oslabením jejich konstrukce. Nebylo proto divu, že se proti vybavení turbínou u tak mamutí lodi postavila široká fronta. Fisher si však prosadil svou.

Velkou změnou prošla i ubikace posádek. Ty byly oproti starším typům lodí přesunuty z tradiční přídě na záď, a posádce byl dopřán do té doby nevídaný prostor. Naopak důstojnické kajuty se přesunuly až do přídě lodi, na což si důstojníci stěžovali, neboť jejich kajuty naopak byly příliš malé. Velmi chybné bylo pancéřování lodi, které zůstalo klasické a tvořilo jej pouze pásy na bocích. Zásah torpédem pod čarou ponoru se tak lodi mohl stát osudným. Na druhou stranu základem pancéřování se stal nejnovější druh cementové oceli vyvinutý německou firmou Krupp.

Jak je vidět na konstrukci lodi byla použita nejmodernější technika. Specifické podmínky vládly i v loděnicích v Portsmouthu při stavbě lodi. V normálních podmínkách se pracovalo v loděnicích ve všední den 8,5 hodiny a 5 hodin v sobotu. Aby se stihly šibeniční termíny, pracovalo se nakonec 11,5 hodiny denně (krom neděle), což bylo v tradicionalistické Anglii opravdu unikátní. Původních 1100 dělníků se rozšířilo na 3000. V loděnicích panovaly velmi tvrdé bezpečností podmínky a dělníci se před a po práci podrobovali osobním prohlídkám. Proč byly podmínky takovéto, bylo jasné. Především se admiralita obávala špionáže. Proslýchalo se, že podobné projekty již chystají i jiné státy, především Německo.  Bylo zvykem německému císaři, který byl námořnictvem doslova posedlí (a byl také mimochodem čestným admirálem britské Royal Navy), posílat plány nových lodí.

Dreadnought, jak byla nová jednotka pojmenována, byla první lodí, u které se tak nestalo. Druhým důvodem bylo to, že již byly položeny trupy dalších dvou lodí a bylo nutno především vyzkoušet novy pohonný systém lodi. Loď byla kompletně hotova a předána námořnictvu 3. října 1906 tedy za pouhých 366 dní od položení trupu, což je velmi slušný výkon i na dnešní dobu. Testy pak dopadly na výbornou. Plně vybavená loď přišla stání kasu na 1 785 683 liber (dnes 207 139 228 liber). Závody ve zbrojení přešly na novou kvalitativní a finanční úroveň.   

Oč byla stavba lodi přelomovější, o to její služba byla fádnější. Služba Dreadnoughtu se obešla bez jakékoliv bojové činnosti. Nezúčastnila se ani největší bitvy bitevních lodí v 1. světové válce, která se udála u Jutska v roce 1916.  Paradoxně roku 1915 se stala jedinou bitevní lodí v dějinách, která potopila ponorku. Byla to německá U29, na kterou Dreadnought narazil při hlídkování v moři u Skotska. Nezničil ji ovšem svými zbraněmi, ale taranem. Roku 1919 byl převeden do rezervy a o tři roky později byla za směšných 44 000 liber prodána do starého železa.

Bitevní lodě byly chloubou velkých námořnictev. Jejich mohutné rozměry byly při námořní mocnosti symbolem síly. Brzy se však ukázalo, že jejich síla je spíše na papíře než ve skutečnosti. Ponorky a později letadla se ukázaly jako daleko účinnější, a především levnější, bojové prostředky, které navíc dokázaly potopit i obry oceánů, jakými bitevní lodě nepochybně byly.  Většina námořních velmocí však stavěla bitevní lodě až do 2. světové války. Ty z obav, že budou protivníkem zničeny opouštěly přístavy jen velmi zřídka.  

7 komentářů (Poslední 11.04. 09:15) Napište svůj názor

reklama