reklama

Spásou se měla stát masově vyráběná lidová stihačka – Volksjäger. Stroj měl být vybaven proudovým motorem BMW 003 o tahu 7,85 kN, který byl navržen pro masovou výrobu. Vyzbrojen dvěma kanóny ráže 20 nebo 30 milimetrů. Maximální vzletová hmotnost měla být 2 tuny. Lidová stihačka měla být obratná, dosáhnout rychlosti 750 kilometrů v hodině a mít operační výdrž alespoň půl hodiny. Vzhledem k tomu, že většina základen Luftwaffe byla již v této době zničena stroj měl umět odstartovat z 500 metrů a z horšího povrchu.

Ovládání stroje mělo být jednoduché. Zkušení letci Luftwaffe totiž většinou zahynuli nebo padli do zajetí. Za knipl nového stíhače chtěl Göring posadit nevycvičené děti z Hitlerjugend! Termíny byly šibeniční. Požadavek byl vydán 10. září 1944, na zaslání návrhů měly firmy deset dní, sériová výroba měla být zahájena 1. ledna 1945, v dubnu mělo být ve vzduch 1000 letadel a od května měly továrny chrlit 2000 strojů každý měsíc!

Do soutěže se přihlásilo pět firem – Heinkel, Blohm & Voss, Junckers, Messerchmitt a Arado. Nejpokrokovější byl návrh firmy Blohm & Voss P 211 se šípovým křídlem, který později posloužil v USA k vývoji stihačky F-86 Sabre a v Sovětském svazu při konstrukci Mig-15. Vítěz však mohl být jen jeden a tím se stala firma Heinkel   se svým návrhem „500“. Ten byl není přejmenován na Heinkel He 162 Spatz (Špaček) a celý program výroby dřevěných součástek se ukryl pod kódovým jménem Salamander (Mlok).

Heinkel měl výhodu v tom, že jeho návrh počítal s co nejjednodušší výrobou, kterou mohla zvládnout i nekvalifikované pracovní síla. Navíc konstrukce jeho Špačka byla kombinovaná a kryty podvozku, příďový kužel, křídla a směrovky měl ze dřeva, což značně snižovalo náklady a spotřebu deficitních materiálů. Navíc stroj používal i části ze starších strojů. Většina podvozku byla zkonstruována z dílu z podvozku Messerschmitt Bf109 K.

Heinkel He 162 Spatz měl na délku 9,27 metrů a rozpětí 7,24 metry. Hmotnost prázdného stroje byla 1,6 tuny a maximální pak 2,4 tuny. Stroj byl vyzbrojen dvěma 20 milimetrovými kanóny MG151/20 se 150 náboji nebo dvěma 30 milimetrovými kanóny MK108 s 50 náboji.  Dostup byl 12 000 metrů a maximální rychlost byla 975 kilometrů v hodině.

Vzhledem ke krátkému času, ve kterém konstrukce vznikla, trpěl stroj mnoha problémy. V první řadě byla problematická samotná koncepce. Špaček byl hornoplošník s motorem přímo za kabinou pilota. To bránilo pilotovi ve výhledu dozadu, způsobovala podélnou nestabilitu a natáčení stroje. He 162 musel být také vybaven primitivní katapultovací sedačkou, aby měl pilot alespoň nějakou šanci stíhačku v případě zasažení opustit. 

Ještě horší byly problémy s výrobou. Stroj se začal vyrábět ještě dříve, než vzlétl prototyp a úpravy se prováděly za pochodu. Třetí říše už skutečně byla na dně a největší problémy dělalo sehnat kvalitní lepidlo na dřevěné části, protože továrna u Mnichova na prostředek s odpovídajícími vlastnostmi byla bombardováním RAF srovnána se zemí. Při testech prvního prototypu 10.prosince 1945 kvůli tomu došlo ke katastrofě, kdy se jedno křídlo od stroje částečně odlepilo. Pilot Peter Gotthold zahynul. I výrobní kvalita byla mizerná. Stroje totiž montovali vězni v podzemních továrnách Seegrotte u Vídně a Nordhausen v Durynsku. Ostatně SS celý výrobní program nakonec převzala.

Z nového typu nebyli ovšem nadšeni ani ostřílení stíhači. Jejich velitel, generál Adolf Galland by se raději soustředil na výrobu osvědčeného Messrschmittu Me 262 Schwalbe. Navíc se ukázalo, že He 162, i přesto, že nebyl špatný stroj a mohl být skutečně dobrým stíhačem, rozhodně nepatřil do ruky nezkušeným pilotům. Sny o lidovém stíhači padly.

Přezbrojování začalo 8. února 1945, kdy se na nové stroje začali školit piloti 2. a 3. letky Jagdgeschwader 1 (1. stíhací skupiny). S novými stroji byly obrovské problémy a trpěly vysokou mírou zmetkovosti. Do konce války jednotka dokázala sestřelit pouhé dva nepřátelské stroje – Republic P-47 Thunderbolt amerického letectva a Hawker Typhoon RAF. Němci pak většinou kvůli technickým poruchám přišli o 13 strojů v nichž zahynulo 10 pilotů. Jako obrovský problém se ukázala především nízká výdrž stroje ve vzduchu. Ta byla pouhých 30 minut. Pilot pak po vyčerpání paliva musel přistávat bez motoru, což minimálně tři příslušníci Luftwaffe nezvládli.

Na konci války se připravovala i dvoumístná cvičná verze nebo bojová verze s negativní šípovitostí křídla. Plány stroje byly také ponorkou dodány japonskému spojenci, kde se chystala výroba stroje Tachikawa Ki 162 s pulzačním motorem místo proudového. K jejich výrobě však již nedošlo. Luftwaffe oficiálně převzala 116 strojů. Dalších 200 bylo připraveno k převzetí a na výrobních linkách v době kapitulace bylo v různém stavu výroby dalších 600 strojů.

Heinkel He 162 po válce zkoušely všechny vítězné mocnosti a Francie dokonce uvažovala o jeho výrobě. Typ byl však brzy překonán vlastními konstrukcemi. Navíc koncepce stroje s motorem za kabinou pilota a dřevěnými díly byla překonaná a nebyla vhodná pro další rozvoj.  Do dnes se zachovalo osm kusů Špačka. Část stroje (zadní plochy) má ve vlastnictví i náš Vojenský historický ústav. Heinkel He 162 Spatz byl stroj, který vznikl v naprosto zoufalé situaci za pouhé tři měsíce. I přesto, že byl velmi pokročilé a zajímavé konstrukce měl i řadu problému. Třetí říši však již naštěstí spasit nemohl. 

Loading...

0 komentářů Napište svůj názor

reklama