reklama

Jedním z návrhů komise, uveřejněných ve zprávě z května 1943, bylo i velkoletadlo, které v luxusu a pohodlí mělo nahradit v předválečném období velmi oblíbené transatlantické parníky. Podle komise měla společenská smetánka z nich přesedlat právě na toto letadlo, ale přitom měly být zachovány všechny výhody a především luxus lodi. Již v únoru roku 1944 o celém projektu informoval tisk, který letadlo označil za „Queen Mary ve vzduchu“.

V první řadě však bylo potřeba vybudovat infrastrukturu. Konstrukcí a výrobou stroje byla pověřena firma Bristol. Ještě za války a z veřejných peněz začala úprava firemního letiště ve Filtonu. Ranvej byla prodloužena z 610 na 2400 metrů a především byla postavena nová výrobní hala vskutku gargantuovských rozměrů: na délku měla hala 320 metrů, na šířku 125 metrů a na výšku 35 metrů. Celková plocha haly byla 30 351 metrů čtverečných. Kvůli stavbě musela být zbořena dokonce část městečka.  Vše probíhalo hladce a první let vzdušného paláce se předpokládal v roce 1947.

Bristol Type 167, později pojmenován na počest „otce“ své ideje Brabazon, se vymykal všemu, co do té doby vzniklo. Délka stroje byla 58,98 metru, výška 15,10 metru a rozpětí 70, 15 metrů. Pro srovnání legendární Boeing 747 má rozpětí „pouhých“ 59 metrů. Hmotnost prázdného Brabazonu byla 65 875 kilogramů. Maximální vzletová 131 660 kilogramů.

Brabazon měl na svém kontě hned několik prvenství. Stroj byl vybaven jako první systémem tlumení turbulencí, což byl systém senzorů, který byl napojen na řízení, a servomotory automaticky kompenzovaly otřesy. Poprvé byla v letadle použita vysokotlaká hydraulika a motory byly jako u prvního letadla zcela ovládány elektricky.

První prototyp byl vybaven osmi pístovými motory Bristol Centaurus s výkonem 2880 koní každý, které poháněly čtyři vrtule. Ve druhém prototypu se počítalo s turbovrtulové motory Bristol Coupled Proteus. Dostup sériových strojů měl být až 10660 metrů. Vzhledem k tomu měl být stroj vybaven přetlakovou kabinou. Prototyp vystoupal maximálně do 8000 metrů. Maximální rychlost byla 480 kilometrů v hodině. Cestovní pak 400 kilometrů v hodině. S maximální zásobou 62 000 litrů paliva mohl Brabazon doletět až 8900 kilometrů.

Interiér stroje měl být skutečně něčím nebývalým. Posádku mělo tvořit 6 až 12 osob, které v nejluxusnější verzi měli pečovat o pouhých 25 cestujících. Cestující měli mít k dispozici lůžkové kóje několik barů, malou promenádu, bar, jídelnu a dokonce kinosál! V méně luxusní lůžkové verzi měl mít stroj 96 pasažérů a v poslední verzi, kdy již celý projekt bojoval o život, se do Brabazonu mělo namačkat až 150 cestujících.

Brabazon byl hotov v roce 1948. Vzhledem k potížím s uložením motorů byl první let odložen až na 4. září 1949. Přišlo se na něj podívat 10 000 diváků. Roku 1951 stroj reprezentoval Británii na slavném leteckém salónu v Paříži. To, co se zdálo jako obrovský triumf, se brzy proměnilo v naprostou blamáž. O Brabazon neprojevily zájem ani státní aerolinky BAE. Provozovatelé chtěli letadla, do kterých se vešlo co nejvíce lidí, které mohli co nejrychleji dopravit za co nejmenší náklady na co nejdelší vzdálenost. To Brabazon ani omylem nesplňoval.  Provozní náklady byly astronomické.

Roku 1953 byl hotový stroj a rozpracovaný druhý prototyp prodán za 10 000 liber do šrotu. Přitom vývoj a stavba vyšly daňové poplatníky na 3,4 milionu liber. Se stavbou letiště a haly se částka zaokrouhlila na plných 6 milionů liber. Program Brabazon se stal jednou z největších ekonomických katastrof v dějinách leteckého průmyslu. Firma Bristol však z ní však těžila. Technologie vyvinuté pro Brabazon využila na svých dalších projektech. Veškeré ztráty uhradila vláda. Do dnešních dnů se z Brabazonu zachovalo jedno podvozkové kolo a několik častí trupu uložené v leteckých muzeích ve Skotsku a Anglii.  Poněkud drahá připomínka velmi mylné rozvahy jedné vládní komise.     

 

reklama