reklama

V roce 1930 se chystaly velmi prestižní letecké závody Malou Dohodou a Polskem, a Československo, jehož heslem bylo „Vzduch je naše moře“, chtělo předvést to nejlepší. Továrna Aero chystala vysokorychlostní bombardér A-42. Továrna Letov chtěla konkurenci porazit na hlavu. A tak připravila projekt bombardéru s celokovovým drakem s nosností 400 kilogramů pum, tříčlennou posádkou a rychlostí kolem 200 kilometrů v hodině. To byly na raná 30. leta 20 století skutečně fenomenální výkony a pokud by naše letectvo takový stroj mělo, stalo by se nejmodernějším na světě.

Vedením projektu byl pověřen legendární letecký konstruktér Ing. Alois Šmolík. Ten, aby urychlil konstrukci stroje, s jehož výrobou byla u nás jen minimální zkušenost, navázal tajnou spolupráci s německou firmou Rohrbach z Berlína, která konstruovala celokovová letadla již za 1. světové války. Berlínská firma dodala návrhy na samonosné duralové křídlo. Trup a kormidlo si firma Letov vyvinula sama. A šla na to skutečně od lesa. Obojí jednoduše navrhli tak, jako by byla konstrukce ze dřeva. Jen dřevo nahradili duralem. Drak byl potažen plátnem. Novinkou také bylo, že letadlo nemělo knipl ale volant.  

Ministerstvo národní obrany stavbu dvou prototypů dotovalo 1 900 000 Kč s tím, že první prototyp odstartuje 30. dubna 1930. Ten byl ovšem k letu připraven až 15. srpna 1930. Letov Š-33 (fotografie zde) měl rozpětí 21, 17 metrů a délku 13,44 metrů. Váha stroje dosahovala 2750 kilogramů. Pohon zajišťoval tehdy u nás nejvýkonnější motor italský Isotta Fraschini o výkonu 600 koní, který v licenci vyráběla firma Praga. Maximální rychlost měla být 240 kilometrů. Š-33 měl bát vyzbrojen třemi kulomety Vickers nebo Lewis a měl nést až 400 kilogramů bomb. Posádka byla tříčlenná.

Stroj vyvolal v Německu a Maďarsku značné zděšení. Pokud by skutečně byly československá letadla A-42 a Š-33 schopna výkonů, která slibovala, Berlín a Budapešť by se ocitli prakticky bez ochrany. Pokud by ovšem o obou typech znali pravdu, zůstali by naší nám tehdy ne právě přátelsky naklonění sousedé v klidu.

Dne 15. srpna 1930 do letadla usedl jeden z našich nejlepších zkušebních pilotů Jan Aderle. Na první pokus se stroj ani neodlepil od země! Toho dne bylo provedeno pět startů, přičemž maximální výkon stroje bylo dosažení stometrové výšky! Letoun byl ve vzduchu velmi nestabilní a těžko ovladatelný. Po rozsáhlých úpravách se stroj do vzduchu dostal na konci srpna. Dne 28. srpna 1930 s ním Anderle letěl dokonce rychlostí 240 kilometrů v hodině, ale letadlo kladlo takový odpor, že pilot zkroutil řízení. O účasti v závodech si mohli naši letci nechat jen zdát.

Aby se přišlo na kloub potížím stroje byl vyroben model letadla, který podstoupil testy v aerodynamickém tunelu. Ty byly katastrofální a bylo dokázáno, že aerodynamika stroje byla naprosto nepovedená ba pro letce životu nebezpečná. Letov se však nechtěl vzdát a dva roky ještě na vývoji stroje intenzivně pracoval. Konečná zprava pro MNO však byla zdrcující.

Š-33 byla naprostá technická katastrofa. Letadlo mělo příliš malé výškové a směrové plochy a bylo velmi špatně ovladatelné, stroj navíc silně táhl do leva. Z kabiny byl velmi špatný výhled a špatně se do ní nastupovalo. Sedačky byly velmi konstrukčně složité a pro piloty nepohodlné. Řízení bylo konstrukčně složité a pro piloty menší výšky a síly prakticky nemožné. Přístup k motoru byl složitý. Některé části stroje, přestože byly z lehkého duralu, byla tak překombinovány, že vážily více než kdyby byly z oceli. Stroj byl příliš drahý a za jeho cenu by se dalo pro naši armádu pořídit pět jiných letadel. 

Vývoj Letovu Š-33 byl v roce 1932 zastaven. Hlavním důvodem byly naprosto nevyhovující technické a konstrukční vlastnosti stroje. Za dva roky vývoje, stroj provedl 47 vzletů a ve vzduchu strávil pouhých 10 hodin. Naštěstí nedošlo při jeho testech k žádné letecké katastrofě, i když k tomu často bylo blízko. Letuschopný kus a nedokončený prototyp byly rozebrány na šrot. Jedinou malou náplastí pro firmu Letov bylo, že MNO nežádalo peníze na jeho vývoj zpět.

Letov Š-33 byl největší leteckou blamáží v dějinách našeho meziválečného letectva. Stroj, od kterého si armáda i továrna tolik slibovala, nedokázal ani pořádně vzlétnout. Pro náš letecký průmysl to mělo dva negativní důsledky. V první řadě to posílilo řady pochybovačů o jednoplošnících a jádro výzbroje letectva až do okupace tvořily dvojplošníky.

Také to zaselo pochybnosti o celokovové konstrukci. Tu naše továrny dokonale zvládly až po okupaci. Nic to ovšem nemění na tom, že Letov Š-33 byl velmi ambiciózním strojem a mnohé jeho konstrukční prvky byly u nás použity poprvé. Na tom, že byl stroj katastrofálním selháním je však bohužel nic nemění.

Loading...

1 komentář (Poslední 06.08. 07:03) Napište svůj názor

reklama