reklama

Vývoj těžkého italského bombardéru začal již v polovině 30. let 20. století. Do čela programu se postavil inženýr Giovanni Casiraghi, který působil v letech 1927 až 1936 v USA, kde získal zkušenosti s konstrukcí velkých kovových draku, Pod jeho dohledem vznikl moderní čtyřmotorový dolnoplošník s celokovovou konstrukcí, který měl v době vzniku minimální konkurenci. Nový stroj vzlétl poprvé 24. listopadu 1939.

Piaggio P.108 měl rozpětí 32 metru a délku 22,3 metru. Stroj byl velmi odolné celoduralové konstrukce a prázdný vážil 17 325 kilogramů. Pohon stroje zajišťovali čtyři osmnáctiválcové motory Piaggio P.XII RC35 s výkonem 1500 koní osazené třílistou vrtulí. Rozpoznávacím znakem P.08 byly nadměrné řídící plochy, díky nimž byl stroj i přes svoji velikost snadno ovladatelný. 

Posádka se skládala ze šesti mužů. V prvních sérii bombardéru měli na svoji obranu k dispozici šest kulometu Breda-SAFAT 12,7 milimetrů a v bočních střílnách dva kulomety stejné značky 7,7 milimetru. Od druhé série byla věž s kulometem v přídi letounu odstraněna a nahrazena aerodynamickou konstrukcí. Rychlost letadla se tak zvýšila o 10 kilometrů v hodině. Vedle toho měl stroj dvě dálkově ovládané věže Breda "Z". Letoun unesl až 3500 kilogramů bomb.

Výkony P. 108 byly na svoji dobu vynikající. Maximální rychlost stroje činila 430 kilometrů v hodině a byl tak rychlejší než některé stihačky italského královského letectva. Dostup byl 8500 metrů. Při plných dvanácti nádržích s 12000 litry benzínu dokázal P.108 doletět 3250 kilometrů. Co stroji v italském letectvu lámalo vaz, byla značná náročnost na výrobu a cena. Zatímco jeden standardní bombardér Savoia-Marchetti SM.79 Sparviero vyšel na 1,7 milionu lir, Piaggio P.108 vyšel na 5,2 milionu lir. Bojová hodnota obou strojů však byla nesrovnatelně a P. 108 mezi italskými stroji jasně dominoval.

Piaggio P.108 byla vyzbrojena jen jediná jednotka a to 274. peruť. První stroje k ní začaly přicházel v roce 1940. U jednotky sloužil jako pilot i mlady Bruno Mussolini, syn italského diktátora. Ten 7. srpna 1941 nezvládl přistání a se strojem narazil do domu u letiště. Sám s několika člen posádky zahynul. Poprvé se P. 108 dostaly do boje až 6. července 1942, kdy se neúspěšně pokoušely potopit nepřátelský torpédoborec. 

První větší operace strojů se událo o několik týdnů později. Dne 28. července 1942 se pět strojů vydalo nad Gibraltar. Vrátily se však jen dva. Tři musely nouzově přistát ve Španělsku. Po vylodění Spojenců v Severní Africe v rámci operace Torch, se Piaggio P. 108 jako jediné bombardéry mohly vydat až nad přístav Oran. Ztráty na nasazených letadlech však dosáhly třetiny. Italové sice měly bombardér, ale neměly doprovodné stihačky s potřebným doletem, které by jej ochránily. Poslední nálety provedla 274. peruť proti vylodění Spojenců na Sicílii v roce 1943.

Do pádu Itálie bylo celkem vyrobeno 36 strojů Piaggio P. 108. Ty provedly celkem 15 misí nad Gibraltarem, 28 nad Severní Afrikou a 12 nad Sicílií. Při podepsání příměří mělo italské letectvo ještě 9 strojů. Osm jich bylo zničeno samotnými Italy, aby nepadlo do rukou Němců a poslední odletěl na jih Itálie, kde se vzdal Spojencům. Stroj později létal s americkými hvězdami a po přistání na břicho po selhání hydrauliky musel být zrušen.

Vedle bombardovací verze se sériově vyrobilo i jedenást kusů transportních verze P.108 T Trasporto. Ta dokázala unést až 62 vojáků. Verze P.108 C tedy Civile měl sloužit jako mezikontinentální civilní letoun s přetlakovou kabinu pro cestující a měl být dokonce upraven tak, aby nesl šestnáct lůžek. Vzhledem k tomu že první prototyp vzlétl až v roce 1942, kdy už žádné mezikontinentální civilní lety nebyly možné jednalo se skutečně o stavění vzdušných zámků. Přesto letectvo objednalo pět strojů. Devět dopravních strojů zabavila Luftwaffe a požila je  na Východní frontě. Některé přežily až do kapitulace Německa v roce 1945.

Do vzduchu se dostal i prototyp P.108A Artigliere. V přídi letadla bylo namontováno 102 milimetrové dělo. Tato verze měla být použita proti dopravním lodím. Při výstřelu však dělo ničilo konstrukci letadla a hrozilo, že se stroj zřítí. Vzhledem k tomu, že dělový speciál vzlétl až v březnu 1943 a vyžadoval by ještě dlouhý vývoj, jeho sériová výroba nebyla zahájena. Další verzí pak měl být Piaggio P.133, který mohl nést až 4800 kilogramů bomb. Prototyp však nebyl hotov před pádem Itálie v září 1943 a nakonec skončil nedokončený ve šrotu.  

Piaggio P.108 byl rozhodně kvalitní letoun s vysoce pokročilou konstrukcí. Další vývoj z něj mohl udělat stroj, který by se více než vyrovnal světové špičce. Bohužel pro Itálii, neměla fašistická země dostatek zdrojů pro další vývoj letadla ba ani na výrobu dostatečného počtu strojů. I když měl stroj slušné výkony a výzbroj, bez dostatečné letecké podpory se často stával snadným cílem pro spojenecké stíhače. Pro Spojence byla tato italská neschopnost velkým štěstím. Pokud by Italové měli více P.108 nepochybně by byli nesnadnějším nepřítelem. 

Loading...

0 komentářů Napište svůj názor

reklama