Japonský tank Ha-gó byl jako plechovka od sardinek. Přesto vítězil!

Mezi požadavky na nový tank patřila možnost držet krok s motorizovanou pěchotou, tedy zvládnout přesun až 40 kilometrů za hodinu. Tank měl být také snadno transportován železnicí. Vývoj byl zahájen roku 1933 firmou Mitsubishi a v červnu 1934 byl prototyp předán ke zkouškám, ve kterých stroj uspěl. Armáda pouze požadovala snížení hmotnosti o celou jednu tunu! Roku 1935 konečně byla armáda zcela spokojena a Typ 95 Ha-gó (tedy zavedení v roce 2595 od prvního císaře, Ha-třetí tank ve výzbroji, Gó-domácí) mohl být zařazen do výzbroje.

Typ 95 rozhodně nepatřil mezi velká vozidla. Spíše naopak. Tank měřil 4,38 metru, na šířku měl 2,06 metru a na výšku 2,13 metru. Hmotnost Ha-gó byla 7,4 tuny. Konstrukce byly nýtovaná a pancéřování bylo více než subtilní. Maximální na čele stroje dosahovalo pouhých 12 milimetrů a na zádi stroje mělo dokonce jen 6 milimetrů.

Ha-gó byl vybaven dieselovým vzduchem chlazeným šestiválcem Mitsubishi A6120VDe s výkonem 120 koní. Maximální rychlost byla 45 kilometrů na silnici a dojezd byl 200 kilometrů. Problémy byly s odpružením stroje. Průjezd bažinami nebo rovným pouštním prostředím zvládal tank skvěle a byl velmi obratný. Ve složitějším terénu však odpružení ztrácelo na účinnosti a jízda byla nesnesitelná.

Hlavní zbraní tanku byl kanón Typu 94 37 milimetrů se zásobou 75 kusů munice. Polovinu zásob munice tvořilo průbojné a druhou vysoce výbušné střelivo Ten dokázal probít na 275 metrů pancéřový plát o síle 35 milimetrů. Zbraň se však na tankový boj nehodila a počítalo se s ní spíše v podpoře pěchoty.  Vedle toho se podařilo konstruktérům do malého vozidla vecpat dva těžké kulomety Typ 91 6,5 milimetru. Jeden byl v korbě a druhý na pravém boku věže v pozici pěti hodin. Ve stroji bylo celkem 3000 kusů munice v pásech po 20 nebo 30 nábojích.

Posádku tvořili tři muži: řidič, střelec z kulometu a velitel. Zvláště práce velitele byla velice komplikovaná. Musel totiž ještě plnit funkce nabíječe a střelce z kanónu a kulometu a pozorovatele. Vše bylo ještě znepříjemněno tím, že věž tanku měla vskutku miniaturní rozměry a byla ovládána ručně. Aby byl přeci jen posádce její život v miniaturním stroji poněkud usnadněn, byl stroj místo klimatizace vypolstrován azbestem, který měl pohlcovat teplo.  

Sériová výroba začala v roce 1935 a první stroje šly přednostně do Mandžuska tzv. japonské Kuantungské armádě. Ta roku 1937 vtrhla do Číny. Proti nepřipravené čínské armádě si lehké tanky Ha-gó vedly dobře a zcela plnily úkoly spojené s podporou pěchoty. Horší byl v roce 1939 konflikt se Sovětským svazem na řece Chalchyn. Sovětské tanky BT byly schopny ničit japonské tanky na velkou vzdálenost, zatímco ty se k nim nedokázaly přiblížit na účinný dostřel.

Hvězdná hodina tanků Ha-gó nastala v letech 1941 a 1942, kdy byly Ha-gó páteří japonských tankových vojsk, které během několika měsíců porazily britské kolonie Malajsii a Barmu a ovládly Filipíny. Lehké stroje dokázaly projet neschůdným terénem džungle a překvapit Brity a Američany. Skutečným vrcholem této strategie bylo dobytí Singapuru.

Již tehdy se ovšem projevily slabiny Ha-gó, který byl v té době považován za nejlepší lehký tank na světě. Pro britské tanky Matilda byl kanón Typu 94 absolutně neškodný. Brzy se ukázala také prakticky nulová pancéřová ochrana proti těžším pěchotním zbraním nepřítele. Průrazná střela z kulometu M2 ráže 12,7 milimetru dokázala prostřelit pancíř Ha-gó z 500 metrů.

Výroba zoufale zastaralého stroje přesto běžela až do roku 1943 a celkem dala 2387 strojů. Japonci na tancích Ha-gó snažili klást zoufalí odpor. Lehké stroje byly rozesety po všech možných ostrůvcích japonského impéria, kde měly podporovat obranu proti Američanům. Často byly používány i k sebevražedným útokům, tak jako na Filipínách, Iwodžimě nebo Okinawě, kdy se Ha-gó rozjížděly plně naložené výbušninami proti vyloďujícím se americkým jednotkám. Vzhledem k neúčinnosti pancéřování byly často palbou vyřazeny ještě předtím, než dorazily k nepřátelským pozicím.

Když v srpnu 1945 udeřila proti Japonci okupovanému Mandžusku Rudá armáda, neměly již tanky Ha-gó žádnou bojovou hodnotu. Přesto se kořistní tanky objevily i po válce ve výzbroji čínské, francouzské a vietnamské armády. Jedinými zeměmi, které Ha-gó od Japonska získaly, bylo Thajsko a loutkový japonský stát na okupovaném čínském území Mandžukuo. V samotném Japonsku pak několik desítek strojů sloužilo jako školní stroje až do 60. let.

Do dnešních dnů se zachovalo 15 kusů tanku Ha-gó jako muzejní exponáty v expozicích muzeí nejen v samotném Japonsku, ale i v USA, Thajsku nebo Rusku. Další desítky kusů leží jako více či méně zachovalé vraky nejen na různých ostrůvcích, kde bojovaly za císaře, ale i na dně oceánů, kde skončily po potopení lodí, které je převážely. Taky Typ 95 Ha-gó byly symbolem japonské armády. Brzy však zastaraly, a pro jejich posádky se maličké stroje staly spíše smrtelnou pastí než hodnotným bojovým strojem.

Témata:  II. světová válka,  tank Typ 95 Ha-gó,  Japonská armáda,  Japonsko,  USA,  tanky