Lze sestřelit jadernou zbraň? ICBM je smrtící hrozba, kterou zastaví jen špičkové obranné systémy

Nosiče jaderných zbraní jsou různé, ty nejobávanější ale už od dob studené války představují mezikontinentální balistické střely (ICBM). Jsou schopné letět v obrovských výškách rychlostí až 6,5 kilometrů za vteřinu. Každá z těchto zbraní bez problému zvládne přelétnout celý evropský kontinent čili kdyby Rusové vypálili ICBM s jadernou hlavicí, v bezpečí není žádné město.

Mezi nejběžnější nosiče jaderných zbraní například v americké a ruské armádě patří jaderné ponorky, strategické bombardéry a právě ICBM – tato výzbroj se nazývá jaderná triáda. Vlastnictví triády snižuje riziko zničení jaderné výzbroje státu první úderem nepřítele a zajišťuje možnost jaderného protiúderu. Až do srpna 2017 jadernou triádou disponovaly pouze dvě bývalé supervelmoci, než se k nim přidala Indie. Předpokládá se, že triádou disponuje také Izrael. U Čínské lidové republiky neexistuje jistota, jestli triádu má.

Celkově má jaderné ponorky k dispozici pouhých šest zemí: Indie (2 kusy), Francie (9), Velká Británie (10), Čína (12), Rusko (31) a Spojené státy (66). A právě jaderné ponorky mohou změnit celou podobu případné jaderné války, protože většinou operují bez toho, aby měl nepřítel šanci je jakkoli zachytit.

Proč jsou ICBM nebezpečné?

Raketa je odpálena z podzemního sila nebo z mobilní plošiny. Hlavní motory, obvykle na tuhé nebo kapalné palivo, se zapálí a začnou produkovat ohromný tah, který překoná gravitaci Země a zahájí stoupání rakety. Posléze začíná zrychlovat a opouští startovací zařízení. Typicky v této fázi dojde ke generování velkého množství tepla a zvuku kvůli vysoké energii produkované motory.

Po startu raketa zrychluje a stoupá strmě do atmosféry. Cílem je dostat se z atmosféry do kosmického prostoru. Tato fáze trvá několik minut. Většina ICBM má vícestupňovou konstrukci. Když se první stupeň (posilovací raketový motor) vyčerpá, odpojí se a druhý stupeň převezme funkci pohonu. Tento proces se může opakovat s třetím stupněm.

Později raketa dosahuje nejvyššího zrychlení, protože opouští atmosféru a stoupá do vesmíru. Jakmile raketa opustí atmosféru, pokračuje po balistické dráze ve vesmíru. V této fázi se raketa nachází mimo dosah většiny obranných systémů a postupuje po své trajektorii. Tato může trvat desítky minut v závislosti na vzdálenosti cíle.

Na vrcholu své trajektorie, obvykle ve výšce kolem tisíce kilometrů nad Zemí, se odděluje hlavice, což může být jedna nebo více jaderných nebo konvenčních bojových hlavic. Tyto hlavice jsou schopné vstoupit do atmosféry a zasáhnout cíle. Hlavice se vrací zpět do atmosféry velmi vysokou rychlostí (až 24 000 km/h). V této fázi dochází k intenzivnímu zahřívání kvůli tření se vzduchem.

Hlavice mohou být vybaveny malými tryskami nebo systémy pro jemnou korekci trajektorie, aby přesně zasáhly určený cíl. Když hlavice dosáhne svého cíle, exploduje. Pokud se jedná o jadernou hlavici, exploduje s obrovskou energií a způsobí masivní destrukci.

Let ICBM trvá typicky kolem 30 minut, v závislosti na vzdálenosti mezi odpalištěm a cílem. Během letu dosahuje raketa vysokých nadmořských výšek a rychlostí, které z ní činí jednu z nejničivějších zbraní moderní doby.

Lze sestřelit jadernou zbraň?

To je ústřední otázka tohoto článku. Sestřelit například jadernou hlavici nasazenou na hypersonické střele je prakticky nemožné. Jak poznamenal americký list New York Times, je to jako „trefit kulku kulkou“.

V případě jaderného útoku ale existuje řada technik, jak se efektivně vyvarovat používání extrémně drahých a na vývoj náročných hypersonických střel. Jaderná mocnost může vyslat na nepřítele jednu jadernou zbraň doprovázenou dalšími, klidně nejadernými střelami. Pro systémy protivzdušné obrany pak je prakticky nemožné detekovat tu nejnebezpečnější zbraň.

ICBM mohou nést více nezávisle naváděných jaderných hlavic a také klamné cíle, které ztěžují zaměření skutečných hrozeb. Od startu ICBM až po její dopad uplyne jen několik desítek minut, což dává velmi málo času na reakci a zničení.

Teoreticky je totiž zlikvidovat jadernou zbraň během letu – stejně jako to funguje u každé jiné střely. Existují proto speciální antibalistické systémy protivzdušné obrany, které se na tuto možnost připravují.

Prvním krokem při sestřelování jaderné rakety je včasné varování. Specializované satelity, které sledují záblesky z motorů balistických raket, a pozemní radary detekují odpálení rakety. Jakmile je odpálení detekováno, systém varuje obranné složky. Radarové a senzorové systémy začnou analyzovat dráhu letu nepřátelské rakety. Na základě těchto údajů se vypočítá místo dopadu rakety, což určuje, které obranné systémy mají být aktivovány.

Antibalistický systém Spojených států, který má základny na Aljašce a v Kalifornii, je navržen pro sestřelení mezikontinentálních balistických raket ve střední fázi jejich letu. Systém THAAD pak slouží k zachycení balistických raket ve vysoké nadmořské výšce během jejich závěrečné fáze letu. Aegis BMD jsou námořní systémy s antiraketovými střelami SM-3, které jsou schopné zasáhnout balistické rakety ve střední fázi letu. Proti ICBM mohou zasáhnout i Patrioty.

Detonace jaderné zbraně vyžaduje přesný postup, který nebude dodržen ve chvíli, kdy do ní narazí cizí těleso – v tomto případě raketa protivzdušné obrany. Problémem tak zůstává hlavně radiace. Pokud se podaří zlikvidovat jadernou hlavici nad obydlenou oblastí, radioaktivní materiál je za správných podmínek schopný zabít mnoho lidí.

Témata:  jaderné zbraně