Raketový zázrak z Uralu měl ničit tanky NATO. Proč skončil v zapomnění?

Vývoj IT-1 (Istrebitěl tankov-stíhač tanků) začal pod vedením Alexandra Emmanueloviče Nudelmana v roce 1958 a první prototyp byl předveden Chruščovovi krátce před jeho pádem v roce 1964. Konstruktéři použili podvozek tanku T-62. To omezilo náklady na údržbu. IT-1 vážil 37,5 tuny. Čelní pancíř a pancéřování kupole s raketami měl 200 milimetrů. Maximální rychlost stroje byla 50 kilometrů v hodině a dojezd 450 kilometrů.

Výzbroj tanku tvořil protitankový raketový systém 3M7 „Drakon“. Stroj byl vybaven na svou dobu žhavou novinkou – nočním viděním, takže mohl operovat i v noci. Střelec musel po celou dobu držet cíl v hledáčku nitkového zaměřovače. Raketa byla korigována pomocí rádia. Systém měl celkem sedm frekvencí a dvě sady řídících kódů.

Po zaměření cíle se na stropě kupole otevřela malá dvířka, z niž se na startovací kolejničce vysunula raketa. Ta vážila 50 kilogramů. Její řídící systém se s IT-1 spojil až po půl vteřině letu a do té chvíle byla raketa neřízená. Za tu dobu raketa uletěla zhruba 300 metrů. Kolem tanku tak vznikala slepá zóna, ve které IT-1 nebyl schopen účinně použít raketový systém. Maximální dolet rakety byl 3300 metrů. V noci pak byly celý systém značně omezen a dokázal zasáhnout cíle jen ve vzdálenosti 400 až 600 metrů. Raketa dokázala prorazit 250 milimetrový pancíř.

Nabíjení raket bylo založeno na revolverovém systému a bylo velmi rychlé. Problémem byla značná velikost střel. V tanku mohlo tak být vezeno jen 15 padesátikilových střel. Dvanáct jich bylo v zásobníku a tři v nepancéřované schránce. Posádku tvořili tři muži – řidič, velitel a střelec. Ti měli k obraně proti pěchotě k dispozici ještě kulomet PK 76,2 milimetrů s 2000 náboji.

Sérová výroba byla zahájena v roce 1968 v Uralské tankové továrně číslo 183 v Nižním Tagrilu. Byla ukončena po dodání 193 kusů v roce 1970. IT-1 měly postupovat s pěchotou a likvidovat tanky nepřítele. Veškeré vyrobené stroje byly dislokovány v běloruském a karpatském vojenském obvodu. Brzy se však ukázaly slabiny stroje. IT-1 byl velký, nedokázal se ubránit útoku pěchoty a systém 3M7 byl již notně zastaralý, i když spolehlivý. Uvádí se, že dokázal zasáhnut cíl v 96,7 %. Naváděcí systém byl však složitý a obrovský, vážil 520 kilogramů a posádku museli tvořit profesionální vojáci, protože výcvik v používání systému trval příliš dlouho, a u vojáků základní služby by se nevyplatil.

Když byl roku 1970 do výzbroje zaveden protitankový systém 9K111 Fagot, který byl daleko menší, jednoduše přenosný, ale stejně výkonný jako 3M7, bylo rozhodnuto. V roce 1970 IT-1 byl vyřazen po pouhých třech letech ze služby. IT-1 se nikdy nedostal do boje ani nebyl exportován. Většina raketových tanků byla přestavěna na ženijní vozidla. Dodnes se zachoval jeden jako muzejní exponát v tankovém muzeu Kubinka u Moskvy. Nápad na raketový tank byl nepochybně dobrý, vývoj však trval příliš dlouho, takže při zavedení do výzbroje, byl stroj již notně zastaralý. 

Témata:  studená válka,  IT-1,  tanky,  Sovětská armáda,  zbraně