Jak to bylo doopravdy se středověkým záchodem? A k čemu sloužila výsernice?

Otázky ohledně každodennosti lidí z minulosti, konkrétně ze středověku či novověku, lze dodnes viditelně a spolehlivě číst snad při každé návštěvě nějakého památkového objektu - zámku, respektive hradu. Mnohé nám může napovědět umístění dveří, oken či jejich velikost. Totéž platí i o zajímavých výstupcích na zdech hradních paláců. V některých případech se může jednat o arkýř, tedy snahu o zvětšení místnosti. Jindy však šlo o ryze praktickou záležitost.

Nejlepší příklady dochovaných „středověkých záchodů“ lze dodnes čitelně sledovat především na hradech. Takový záchod se ovšem nenacházel jen zde. Byl někdy součástí i mladších zámků a jiných staveb. Jde především o prostorové výstupky na vnějších zdech. Takovýto typ středověkého záchodu se správně označuje jako prevét. Jedná se o použití latinského „locus privatus“. Toto označení lze přeložit jako „soukromé místo“, což může na ledacos odkazovat. Je totiž pravdou, že středověk téměř neznal soukromí. Lidé žili pohromadě, jeden vedle druhého. V tomto nebyl téměř žádný rozdíl mezi venkovským a šlechtickým prostředím. Určité „soukromí“ tak poskytovala na venkově latrína, na hradě pak prevét.

Prevéty byly většinou v podobě malého arkýře, tedy malého prostoru obdélníkového, či čtvercového půdorysu, který vystupoval vně zeď. V podstatě šlo o malou komůrku vystupující na vnější straně zdí paláce či hradeb. Prevét mohl být kamenný nebo dřevěný. Stál na krakorcích, či na výstupku zdi. Umístění prevétu se vázalo a bylo ovlivněno stavebním uspořádáním hradu, orientací stavby, terénními podmínkami, směrem přístupové komunikace apod. Samozřejmě prevéty nikdy nestály v řadě nad sebou.

Tento typ záchodu neobsahoval žádný splachovací mechanismus. Ten nebyl potřebný, jelikož se o vše postarala samotná gravitace. V podstatě se tak dá označit za suchý záchod, přičemž exkrementy se shromažďovaly v hradním příkopě či u paty paláce. V progresivnějších případech, například v klášterech, existovalo i vyústění prevétu do prostoru potoka či říčky. Proud vody tak fungoval jako pomyslné splachovadlo a odvod fekálií.Prevét ale nemusel být jen součástí paláce, mohl stát i samostatně na hradebním obvodu, či parkánové zdi. V některých případech existovaly i záchodové věže. Prevét ale nebyl jediným typem záchodu na středověkém hradě. Některé hrady obsahovaly záchody v rámci svých obvodových zdí. Z prostoru záchodu pak vedla v síle zdiva tzv. záchodová šachta. Mimochodem tyto záchodové šachty byly i místem, kudy se útočníci dostávali do hradu.

V České republice je mnoho dochovaných příkladů středověkých záchodů, respektive prevétů, například na Pernštejně, Šternberku, Kašperku či Karlštejně Nejstarší se nachází na hradě Přimda a je už z první poloviny 12. století. Mimochodem, je dodnes provozuschopný, i když jeho využití je zakázané. Skládá se z velkých kamenných kvádrů a i záchodovou desku tvoří kamenná deska s otvorem. Jinak šlo zpravidla o dřevěnou desku s potřebným otvorem.

Samotný název prevét získal počeštěnou formu „prevít“. Toto označení se stalo též nadávkou pro špinavého, špatného či nečestného člověka. Přesto se lze především při prohlídkách některých hradů a zámků doslechnout, že se tyto středověké záchody nazývaly jako "výsernice". To je ovšem hrubý nesmysl a klam, jelikož od středověku do poloviny 20. století neexistuje jediná zmínka a důkaz o užití tohoto výrazu. Ba naopak se zdá, že se jedná o neologismus z konce 20. století.

Témata:  historie,  hrady a zámky,  WC