Z trosek tragického letu Air India AI171, který se zřítil v indickém Ahmedabádu, vyvázl živý pouze jeden člověk – britský občan Vishwashkumar Ramesh. Co ale obnáší přežít katastrofu, která si vyžádala stovky životů? Podle odbornice na krizovou psychologii může jít o hluboce traumatizující zkušenost s dlouhodobými důsledky.
„Nevím, jak jsem naživu,“ svěřil se Ramesh podle svého bratra Nayana během videohovoru krátce po záchraně. Jeho další bratr Ajay, sedící v jiné části letadla, při havárii zahynul.
Letoun Boeing 787-7 Dreamliner narazil méně než minutu po startu do budovy lékařské univerzity v Ahmedabádu. Zahynulo všech 229 cestujících, 12 členů posádky a nejméně pět lidí na zemi.
Podle Erin Smithové, odbornice na paramedicínu z australské La Trobe University, přeživší hromadných katastrof procházejí silným emocionálním kolotočem – od zármutku, úzkosti a viny, až po hluboké pocity ztráty a bezmoci. Přidat se mohou i fyzická zranění a dlouhá rekonvalescence.
Z výzkumů ale vyplývá, že většina lidí se s traumatem časem dokáže vyrovnat – zejména díky vnitřní odolnosti a podpoře okolí. Dlouhodobé psychické potíže se rozvinou u méně než deseti procent přeživších.
Jiná je však situace, když jde o jediného přeživšího – jakým je nyní Vishwashkumar Ramesh. Taková zkušenost přináší specifická traumata, která odborníci teprve začínají chápat.
Pocit viny za přežití, známý jako survivor guilt, je podle Smithové častým projevem zármutku. O přeživších se často mluví jako o „zázracích“, ale samotní účastníci to tak nemusí vnímat.
Gill Hicksová, která přežila bombový útok v londýnském metru v roce 2005, dodnes cítí vinu. „Proč jsem to přežila zrovna já? Proč jsem se mohla vrátit domů, když jiní ne?“ ptá se i po letech.
George Lamson Jr., jediný přeživší letecké havárie v Nevadě v roce 1985, v dokumentu Sole Survivor přiznal: „Nemyslel jsem si, že si zasloužím dar života.“
U Rameshe se může přidat i tlak médií a veřejnosti. Ihned po nehodě byl natáčen a zpovídán novináři. Přitom, jak sám řekl svému bratrovi, si vůbec nepamatuje, jak se z letadla dostal ven.
Přeživší často čelí otázkám, na které sami neznají odpovědi. Proč přežili? Má to nějaký hlubší důvod? Tyto otázky jsou přirozené, protože lidé mají potřebu dát svému příběhu smysl.
Zatímco sdílení zážitku s ostatními může být léčivé, osamělí přeživší často nemají s kým svůj příběh sdílet. To může jejich trauma ještě prohloubit.
Podle výzkumů je vina po traumatu běžná, ale pokud se neřeší, může vést ke zhoršení psychického stavu – od nespavosti přes flashbacky až po sebevražedné myšlenky.
Smithová doporučuje dát si čas na zpracování události, hledat podporu u rodiny, přátel, komunity nebo duchovních a využívat rituály, například při výročích události. Gill Hicksová každý rok 7. července pořádá soukromý pietní obřad, aby si připomněla oběti a našla způsob, jak své pocity zpracovat.
Ale pokud pocity viny a úzkosti přetrvávají a zasahují do běžného života, je nezbytné vyhledat pomoc odborníka.
„Přežít znamená víc než jen fyzicky vyváznout,“ uzavírá Smithová. „Je to i cesta duševního uzdravení – a ta bývá dlouhá a klikatá.“
Témata: zřícení letu AI171 společnosti Air India (12. 6. 2025)
Související
18. září 2025 16:59
12. července 2025 11:27
