reklama

Odpověď se brzy naskytla. Mocný kanón byl spojen s podvozkem tanku Königstiger, na kterém vznikla jednoduchá kasematová konstrukce a měla tak vzniknout naprosto bezkonkurenční zbraň. Vývoj stroje osobně posvětil roku 1943 Adolf Hitler. Nic tak nestálo v cestě vzniku skutečného obrněného monstra. To mělo být vrcholem nacistického tankového vývoje a zároveň i symbolem úpadku a megalomanství Třetí říše.

Sd.Kfz. 186 Jagdpanzer VI Jagdtiger měřil 7,38 metru (s hlavní 10,6 metru), na šířku měl 3,6 metru a na výšku 2,9 metru. Pancéřování bylo na papíře nepřekonatelné.  Štít zbraně měl sílu neuvěřitelných 250 milimetrů, čelo tanku 150 milimetrů, boky 80 milimetrů, strop 40 milimetrů a dno trupu 45 milimetrů. Realita však byla jiná. Německu v roce 1944 docházely strategické suroviny a pancéřová ocel, kvůli nedostatku manganu, nedosahovala vysoké kvality. Po zásahu granátem pancíř často praskal a třepil se. U 11 vyrobených Jagdtigerů byla kvalita jejich brnění tak špatná, že se je Němci neodvážili nasadit na frontu, a raději stroje využívali pouze k výcviku.

Velké problémy byly i s podvozkem. K dispozici byly návrhy profesora Porscheho se složitým dvouřadým podvozkem, který ovšem sliboval lepší průchodnost terénem a rychlost stroje, a podvozkem Henschel, který byl odpružen torzními tyčemi, nesliboval takovou obratnost v terénu, ale byl lehčí a výrazně jednodušší na výrobu. Nakonec dostal přednost Henschel. 

Daleko větší, a jak se ukázalo nepřekonatelné, problémy byly s pohonnou jednotkou. Jagdtiger poháněl dvanáctiválec Maybach HL230 s výkonem 690 koní. Ten byl původně vyvinut pro tank Panther a byl použit i v tanku Tiger a Königstiger. Zatímco v Pantheru byl motor velmi spolehlivý a dával tanku velký přebytek výkonu, v Tigeru a Königstigeru motor nestačil, a stával se žíznivým a poruchovým. Tento problém se ještě prohloubil v Jagdtigeru, tedy nejtěžším bojovým strojem 2. světové války, který vážil 71 tun. Spotřeba tanku byla 5-12 litrů na kilometr na dobrém povrchu! Nádrže tanku, o obsahu 860 litrů, teoretický měly stačit k dojezdu 120 kilometrů, ale v terénu spadl dojezd i na pouhých 10 kilometrů. I na silnici hrozilo, že se přetížený motor porouchá. Maximální rychlost Jagdtigeru měla být 41,5 kilometru na silnici, ale to bylo jen teoretické číslo. 

Jak již bylo řečeno výše, hlavní zbraní Jagdtigra byl monstrózní Pak 44 v tankové verzi označený jako 12.8 cm Pak 80. Maximální dostřel děla byl 24, 4 kilometru a účinný byl 3,5 kilometru. Na kilometr dokázal protipancéřový granát o hmotnosti 28,3 kilogramu prostřelit pancíř o síle 210 milimetrů. Tomu nedokázalo odolat žádné spojenecké obrněné vozidlo. Nevýhodou obrovského děla byla nejen jeho hmotnost, ale i to, že musela být používána dělená munice. Tím byla i snížena kadence děla na maximálně 5 ran v minutě. Jagdtiger také vezl jen 38 kusů munice. Pro boj s pěchotou měl stroj vedle kanónu ještě jeden kulomet MG 42 se zásobou 2925 nábojů. Některá vozidla měla další kulomet MG 42 lafetována na střeše jako protileteckou zbraň.

Výroba Jagdtigeru probíhala od února 1944 Nibelungenwerk v rakouském St. Valentinu až do května 1945 a odhaduje se, že celkem dala 88 vozidel. Stroji byly vybaveny pouze dva prapory a to  Schwere Panzerjäger-Abteilung 512 a 653. Poprvé se stroje objevily v boji během operace Northwind v oblasti Vogéz v lednu 1945. Během bojů si vedli Jagdtigery většinou slušně a ničily americké tanky na vzdálenost, ze které je jejich protivníci nemohli ohrozit. Pokud se ovšem nepřátelé přiblížily z boku, kde bylo pancéřování slabší, mohla osud těžkého stroje zpečetit i pěchota s bazukami.  Podobně si Jagdtigery vedly i na Východní frontě během bojů v Maďarsku. Problémem byla ale obrovská spotřeba a poruchovost strojů. Většina Jagdtigerů byla používána jako statické obranné body. Pokud se stroj porouchal nebo došel benzín a blížil se nepřítel, posádka stroj raději sama zničila.    

Jagdtiger byl nepochybně na papíře úctyhodný kus bojové techniky. V reálu jej sráželo k zemi mnoho nedostatků. V první řadě to byla již výše zmíněná technická nespolehlivost a spotřeba. Velkým mínusem byla neohrabanost stroje, kdy se bez podpory pěchoty stával snadnou obětí nepřátelské pěchoty nebo lehčích obratnějších tanků. Navíc Spojenci ovládali nebe a proti úderům letectva monstrum nebylo rozhodně imunní. Jagdtiger nedokázal projet horším terénem a ani jej neunesly mnohé mosty. Výroba stroje byla nejen drahá, ale i náročná na materiál a pracovní sílu. Třetí říše si v roce 1944 nemohla dovolit jeho masovou výrobu, a tak byl Jagdtiger spíše než rozhodující zbraní zátěží, která spotřebovávala cenné a tenčící se zdroje.

Do dnešních dnů se jako muzejní exponáty zachovaly tři Jagdtigery. Tyto monstra si můžete prohlédnout v britském Bovingtonu, americkém Fort Beningu a ruské Kubince. I přes ohromné rozměry a ničivou sílu je Jagdtiger spíše ukázkou megalomanství nacistů, než skutečně hodnotným bojovým prostředkem. Lze souhlasit s tvrzením, že vývoj a výroba stroje způsobila válčícímu Německu větší škody, než jeho nasazení v boji proti Spojencům.    

Loading...
reklama