reklama

V čele Rudé armády stál maršál Michail Tuchačevskij, který podporoval vznik a vývoj tankových vojsk. Dokonce na toto téma vzniklo několik propagačních filmů, ke kterým napsal osobně scénář.  Zatímco vývoj lehkých tanků sovětští konstruktéři poměrně zvládali, jejich pokusy o tančíky končily více než rozpačitě. Jednomístný stroj T-17 byl nejen příliš pomalý a těžkopádný, ale ukázalo se, že jeden muž nezvládá řízení a zároveň obsluhu kulometu.

Roku 1930 se sovětské diplomacii podařilo prolomit „sanitární kordon“, který kolem bolševického státu vznikl po jejich vítězství v občanské válce, a Sověti se vrhli do nákupu cizích moderních technologií, a to včetně licencí na zbraně. Tuchačevskij přesvědčil diktátora Stalina, aby vyslal vojenskou nákupní misi i do Velké Británie. Problém s tančíky bylo třeba za každou cenu překonat, a Britové byli v tomto oboru špička.

Po krátkém jednání se obě strany nakonec dohodly. Do Sovětského svazu putovalo 20 kusů dvojmístného tančíku Carden-Loyd Mk.VI. a výrobní plány na něj. Při testech se však ukázalo, že britský tančík nebyl uzpůsoben pro širou ruskou step, a proto jej bylo nutno upravit. Podvozek dostal o dvě pojezdová kola navíc a širší pásy. Délka stroje tak dosáhla 2,6 metru a výška byla 1,45 metru.

Stroj také dostal silnější válcovaný pancíř, který na čele stroje dosahoval 10 milimetrů a zbytek tančíku byl z 6 milimetrových plátů. Hmotnost vrostla oproti britskému originálu o tunu na 2,7 tuny. Výkony měl však nový sovětský T-27, jak byl stroj pokřtěn, lepší. Původní čtyřválec Ford T o výkonu 22,5 koně byl nahrazen výkonnějším motorem GAZ-AA (licenční Ford AA) s výkonem 40 koní. Ten dával tančíku slušnou rychlost 60 kilometrů v hodině na silnici a 40 kilometrů v hodině v terénu. Dojezd byl 120 kilometrů.

T-27 byl vyzbrojen jedním kulometem DT ráže 7,62 milimetrů se zásobou 2520 kusů munice. Tančík neměl žádné moderní komunikační prostředky s okolím a tankisté se měli dorozumívat pomocí vlaječek. Vojenské testy začaly v roce 1930 a ještě před jejich koncem bylo rozhodnuto o zahájení výroby tančíků. Ta probíhala od roku 1931 v moskevské továrně Vato, GAZ a v leningradské fabrice Bolševik. Produkce tančíků jela na svoji dobu v neuvěřitelných číslech a do roku 1933, kdy byla výroba ukončena, sjelo z pásů neuvěřitelných 3328 T-27. V případě války měly továrny přejít na plnou výrobu T-27 a za rok jich měly podle plánů vychrlit 16 000!

Původní plány nasazení T-27 předpokládaly jejich nasazení buď ve velkých samostatných klínech nebo měl stroj podporovat rychlý postup jezdectva. Rudá armáda se snažila zvýšit bojovou hodnotu stroje, a tak vznikly i prototypy s bezzákluzovým 76 milimetrovým kanónem nebo protitankovou puškou. Ty se však do výroby nedostaly. Naopak bylo vyrobeno 184 kusů OT-27 vyzbrojených plamenometem. Velmi zajímavou možností, kterou T-27 sovětské armádě dal, byla možnost jeho přepravy vzduchem. Stroje byly podvěseny pod těžké bombardéry TB-1 nebo TB-3, a ty pak mohly být dopraveny rychle na odlehlá místa nebo do týlu nepřítele, kde operovali výsadkáři a poskytnout jim tak cennou palebnou podporu.

První nasazení T-27 proběhlo proti povstalcům tzv. basmačům v Turkestánu ve Střední Asii.  I nasazení proti špatně vyzbrojeným povstalcům ukázalo nevýhody stroje. Jízda v něm byla díky malým rozměrům a tvrdému podvozku velmi nepohodlná. Jako členové posádek tak byli vybírání pouze vojáci menšího vzrůstu. I puškové střely ráže 7,62 milimetru s ocelovým jádrem, mohly probít čelo pancíře na 200-300 metrů, což vedlo k tomu, že T-27 se k nepříteli nemohl ani přiblížit. Od poloviny 30. let byl stroj pomalu stahován z bojových jednotek k druhosledovým a strážním jednotkám. Část T-27 byla přestavěna na letištní tahače. 

T-27 se zúčastnil i sovětského útoku na Polsko v roce 1939 a zhruba stovka tančíků se ještě zapojila do bojů Zimní války proti Finsku. V roce 1941 byla stroje již oficiálně mimo službu přesto se jich několik stovek s katastrofálními výsledky zapojilo do obrany proti útoku Wehrmachtu. Několik tančíků ukořistili i Němci, kteří jich několik pod označením PzKpfw T-27A 734 (r) zařadili do své služby. Několik jich ukořistili i Maďaři, Finové a Rumuni, ale zastaralé stroje brzy skončily v hutích. Ještě před válkou byl T-27 exportován do Turecka a Mongolska.

Do dnešních dnů se zachovaly jako muzeální exponáty tři T-27. Všechny se nacházejí na území Ruska.  Tančíky T-27 se rozhodně jako bojová vozidla neprosadila. Jednalo se o zcela jednoznačnou vývojovou slepou uličku. Přesto jeho počty a zkušenost, které na nich tankisté a konstruktéři získali, mu zajistilo místo v historii obrněné techniky.   

Loading...

2 komentáře (Poslední 09.01. 00:34) Napište svůj názor

reklama