Už to není vtip! Pákistánský Hrom je vážnou konkurencí západních stíhaček

Pákistán se pokoušel o výrobu vlastního levného bojového stroje již v 80. letech 20. století. Projekt Sabre II měl být kombinací čínské kopie MiG-21 se západní technologií, kterou dodávala firma Grumman. Jenže v 90. letech dopadlo jak na Čínu, tak Pákistán americké embargo na vývoz vojenských technologií a projekt byl zastaven. Pákistánci spustili zcela domácí projekt F-1, který ovšem těžce poškodila další vlna sankcí po nukleárním testu v roce 1998.

Od roku 1991 však měla země smlouvu o porozumění s Čínou o vývoji nového stíhače. Roku 1995 se k ní přidalo i ruská společnost MiG. Embarga pohnula ledy a projekt společného stíhače bez účasti západních firem. Za Činu byla vývojem pověřená firma Čcheng-tu (CAC) a za Pákistánce Pákistán Aeronautical Complex (PAC). Náklady na vývoj, které činily 500 milionů USD si obě strany rozdělily na půl. První prototyp odstartoval roku 2003.  

CAC/PAC JF-17 Thunder má rozpětí 9,48 metr a délku 14, 93 metru. Hmotnost prázdného stroje je 6586 kilogramů a maximální vzletová 12 838 kilogramů. Stíhačka je poháněna ruským proudovým motorem Klimov RD-93, známým například z MiG-29, vyráběným licenčně v Číně. Jeho výkon 49,4 kN dovoluje stroji dosáhnout rychlosti 1,8 Machu.

Nejnovější verze JF-17 Block III však dostane nový čínský motor WS-13 Tchaj-šan s výkonem 56 kN a stíhačka by s novou avioniko měla překonat rychlost 2 Machů. Dostup pak je 16 920 metrů a dolet 1320 kilometrů. Ten však může být prodloužen tankováním za letu.

Stroj je vyzbrojen kanóne ráže 23 milimetrů Grjazev-Šipunov GŠ-23. Vedle toho může nést na sedmi závěsnících 3920 kilogramů další výzbroje. Možnosti jsou skutečně rozmanité. Vedle klasických „hloupých“ bomb se nabízejí i laserem naváděné bomby GBU-12 nebo francouzské speciální bomby proti letištím Matra Durandal nebo brazilské protiradarové střely MAR-1.  Protiletadlové zbraně zastupují střely AIM-9 Sidewinder nebo čínské PL-5E a PL-9C. Na závěsníky mohou být také namontovány další gondoly s kanóny GŠ-23.

První verze stroje nebyla právě technicky lákavá a mnozí odbornici stroj podceňovali.  Zvláště pochybný byl systém ovládán stroje, kdy kormidlo a vodorovné ocasní plochy byly ovládány mechanicky a klapky a mechanika křídla byla ovládána elektronicky tedy systémem fly-by-wire. Stroj snad lákal jen cenou, které se pohybovala kolem 15 milionu USD.

Letadla výrobní série Block II a především III jsou již však z jiného těsta. Stroje mají kompletní ovládání fly-by-wire, Block III je vybaven radarem KLJ-7A, který využívá technologie radaru s aktivním elektronickým snímáním, který je schopen zachytit více cílů na větší vzdálenost. Vedle toho má stroj ovládání v multifunkčních displejích a pilot má helmu s promítáním informací do hledí. V roce 2016 byla spuštěna i výroba dvojmístné verze. Pákistán se na výrobě podílí z 58 % zatímco Číňané ze 42 %. Mnoho čínských systému je převzato z domácího stroje J-10.

První stroje převzalo pákistánské letectvo v roce 2010 a jako první jimi byla vyzbrojena 26. letka Black Spiders. Letos byl stroj poprvé použit i v boji. Během pohraničích potyček s Indií se 27. února 2019 Pákistáncům létajících na JF-17 podařilo sestřelit dva indické stroje. Zatímco sestřelený MiG-21 Indie potvrdila, ztrátu SU-30 MKI, který se měl stát druhou obětí pakistánských stíhačů, popřela.

JF-17 tak ukázal, že je skutečně žhavým zbrojním zbožím a mnozí odborníci mu začali přezdívat „F-35 chudých“. Vedle Pákistánu si 16 strojů objednal a v roce 2016 převzal Myanmar a první tři z 40 kusů dostala Nigérie. Zájem projevilo i Maroko, Egypt, Argentina Katar nebo Saudská Arábie. Opravdovou bombou bylo, když o stroje projevilo zájem Bulharsko, tedy člen NATO. Sofie se však nakonec rozhodla pro F-16.

Jasnou výhodou JF-17 je cena a modernost konstrukce. Poslední verze Block III sice vyjde zhruba na 35 milionů dolarů, ale stále je levnější než poslední verze F-16, kterým se má podle svých tvůrců vyrovnat. Větší rozšíření stroje brzdí omezené výrobní kapacity, kdy Pákistán tvrdí, že je schopen vyrobit maximálně 25 strojů ročně a nedostačující nabídka servisu a výcviku posádek. Přesto lze tvrdit, že JF-17 je stroj více než perspektivní s velkým potenciálem k rozvoji. Je jen otázkou, zda jej Pákistán naplno využije.    

Témata:  letectví a letadla,  JF-17 Thunder,  Pákistán,  technika,  Čína