reklama

Firma Union Carbide vyráběla pesticid Sevin, k jehož výrobě byl potřeba vysoce toxický a hořlavý methylisokyanát (MIC). Již jen drobné množství MIC způsobuje vážné zdravotní potíže. MIC musí být skladována v nádobách ze skla nebo z nerezové oceli a pří teplotě mezi -40 a 4 °C a pod inertním plynem, protože bod varu MIC je pouhých 39,5 ° C. Původní továrna Union Carbide se nacházela b Západní Virginii. Vzhledem k vysokým nákladům na bezpečnost se vedení firmy rozhodlo přesunout výrobu do více „tolerantní“ země.

Volba padla na Indii. Továrnu v Bhópálu Union Carbide otevřela na konci 60. let. V roce 1976 byl postaven nový provoz na výrobu MIC. Při jeho stavbě se šetřilo na všem a na bezpečnosti zvláště. Nádrže na MIC byly místo z nerezové vyrobeny z normální oceli. Byly, na rozdíl od těch v provozu v USA, mnohonásobně větší a pojmuly až 68 000 litrů nebezpečné látky. Nádrže byly navíc propojeny jedním potrubím, což bylo proti všem předpisům, bez záklopky a čistička plynu měla nízký výkon. Kolem továrny nebylo prakticky žádné bezpečnostní pásmo a lidé žili v její bezprostřední blízkosti. Stavba byla zfušovaná, ale firma ušetřila 8 milionu dolarů.

Po osmi letech provozu byla na tom linka na výroby MIC katastrofálně a nehody byly prakticky denně. Často unikal jedovatý plyn fosgen, který se při výrobě MIC používal a několik zaměstnanců dokonce zemřelo.  Podle utajené zprávy pro Union Carbide z roku 1982 měla továrna 30 kritických slabých míst hrozících katastrofou z čehož 11 hrozilo výbuchem. Měřící přístroje nebyly kalibrované, a nikdo netušil, co se v tancích s MIC děje. Aby se ušetřilo 37 dolarů denně, bylo vypnuto chlazení nádrží, a MIC místo v maximálně 4 °C bylo skladován pod teplotou 15 °C! Navíc, opět aby se ušetřilo, byly nádrže přeplněné.

Zvláště alarmující byl stav nádrže E610, která byla v tak špatném stavu, že nešla ani natlakovat inertním plynem. V případě nouze tu byla možnost plyn spálit ve spalovací věži. Ta by ovšem musela fungovat. Ani personál nebyl na odpovídající úrovni. Odborníci byli vyhozeni, a místo nich přijata nekvalifikovaná pracovní síla, a navíc v nedostatečném množství. Po novém roce bylo navíc ohlášeno nové propouštění.

Dne 2. prosince 1984, krátce před půlnocí prováděli zaměstnanci čištění zařízení vodou. Protože nádrž E610 netěsnila a nebyla natlakována inertním plynem voda pronikla i do ní, a vznikla v ní nekontrolovaná reakce. Začal unikat plyn. Toho si všimli i zaměstnanci, a začali místo úniku hledat. Ve 0:15 3. prosince však všeho nechali, a udělali si pauzu na čaj. V 0:50 se rozezněl poplach, který však vedení továrny rychle umlčelo. Zaměstnanci se pokusili mrak neutralizovat pomocí vodních děl. Ta však byla příliš slabá a k věž vůbec nedostříkla. Nakonec se začala továrna v tichosti evakuovat.

V tu chvíli uniklo do vzduchu již 30 tun MIC. Protože bylo chladno mrak plynu se držel u země. Mnozí se udusily ve spánku.  U méně zasažených docházelo k poleptání plic a oči. U mnohých se situace zhoršila a nakonec zemřeli. Celkem bylo zasaženo 60 kilometrů čtverečných. Po zprávách o zasažených, se policie pokoušela do továrny několikrát volat, ale buď se policisté nedovolali nebo jim bylo řečeno, že se nic neděje. Teprve ve dvě hodiny ráno přiznala továrna, že měla únik. To již byla nádrž E610, ve které bylo 42 tun plynu, úplně prázdná.

Lidé hledali pomoc v nemocnici, ale tam neměli vybavení ani léky, aby zasaženým pomohli. Ti bez pomoci umírali po tisících. Po havárii zemřelo okamžitě 3787 lidí. Do dvou týdnů dalších 8000. Celkem bylo 25000 přímých obětí. Zasaženo bylo kolem 500 000 lidí. Dodnes se v oblasti rodí postižené děti, je zde zvýšený počet případů rakoviny plic a mozku a nemocí dýchacích cest a jater. Dodnes pijí lidé v oblasti zamořenou vodu, a nedošlo ani k likvidaci kontaminovaného areálu.

Ještě horší byla reakce firmy Union Carbide. Ta dala od celé události ruce pryč. Dokonce při odstraňování škod odmítla dodat informace o tom co se v továrně nacházelo. Vláda USA odmítla vydat soudu jejího ředitele Warrena Andersona ke stíhání, a dokonce vymyslela historku o sabotáž ze strany nespokojených zaměstnanců. V roce 1989 se firma dohodla na mimosoudním vyrovnání ve výši 470 milionů USD. Zranění a pozůstalí dostali směšných 270 „až“ 530 dolarů, podle vážnosti následků zranění.  

Důvodem Bhópálského neštěstí byla naprosto šílená honba za ziskem. Firma Union Carbide překračovala zcela vědomě všechny bezpečnostní normy jen kvůli ušetření několika dolarů. Po katastrofě, nedošlo na systematické a nezávislé vyšetření událostí, a to dovolilo se skutečným viníkům z celé věci dostat bez trestu. Oběti neštěstí trpí do dnes.  

Loading...

0 komentářů Napište svůj názor

reklama