Poslední dvě století nás mohla naučit, jak žít v míru. Ignorovali jsme řadu krvavých vzkazů a míříme do války

Po skončení druhé světové války se svět bleskově rozdělil do dvou, případně tří bloků, pokud počítáme i Hnutí nezúčastněných zemí. Na několik desetiletí se středobodem globálního soupeření staly dvě supervelmoci – Spojené státy americké a Sovětský svaz. Jejich soupeření nejenže přivedlo svět na pokraj nukleární katastrofy v důsledku masivního rozvoje jaderného arzenálu, ale zákonitě také podnítilo dynamický ekonomický, politický i vojenský pokrok.

Hrozba vzájemného zničení přiměla supervelmoci k opatrnosti a diplomatickým jednáním, neboť bylo zřejmé, že vypuknutí jaderné války by mělo katastrofální důsledky pro celé lidstvo. Takzvaná doktrína MAD – vzájemně zaručené zničení – fungovala jako odstrašující faktor, který udržoval rovnováhu a zabránil přímé konfrontaci mezi USA a SSSR.

Zatímco druhá světová válka přinesla revoluci v moderním válčení prostřednictvím konceptů, jako bylo taktické bombardování, masivní tankové střety, blesková válka či profesionální speciální jednotky, studená válka posunula tyto strategie ještě dál. Dnes se na bojištích stále setkáváme se zbraněmi z éry studené války, které i přes svůj věk zůstávají relevantní a jsou v mnoha současných konfliktech stále považovány za moderní a efektivní.

Nejen velmoci si brzy uvědomily, že letecká válka nemusí být o pouhém plošném bombardování měst, ale může se opírat o vysoce přesné a často i bezpilotní útoky na specifické strategické cíle. Tanky si i nadále udržely status páteře pozemních sil, avšak jejich role se výrazně rozšířila a zpřesnila. Už nejde pouze o surovou sílu, která drtí nepřítele palbou a hmotností, ale o sofistikovaný nástroj pozemního boje, schopný adaptace na různé taktické situace a efektivního působení v širokém spektru vojenských operací.

To vše – alespoň z vojenského hlediska – byly důsledky druhé světové války a následné studené války. Ta však nepřinesla pouze technologický a taktický vývoj, ale také formování klíčových geopolitických aliancí, jako jsou pro nás strategicky zásadní Evropská unie a NATO. Světové ekonomiky se začaly stále více propojovat a nástup moderních komunikačních technologií dramaticky zrychlil globální komunikaci, až dospěl do bodu, kdy je možné spojit se s druhým koncem planety během jediné vteřiny.

Studená válka nám zanechala dědictví, které bylo třeba nejen uchovat, ale i dále rozvíjet. Zatímco technologie se proměňovaly a svět kráčel kupředu, lidská povaha zůstala nezměněná – stále poháněná chamtivostí, honbou za ziskem a sobeckými zájmy. V silně globalizovaném světě však tyto vlastnosti představují nebezpečí, podobné tomu, jako kdybychom dali opici do rukou AK-47.

Lidské – a zejména ty negativní – vlastnosti se navíc prolínají s ideologiemi všeho druhu, ať už jde o liberalismus, socialismus, nacionalismus či islamismus. A právě kvůli nim mají lidé sklony hnát věci do extrému, často jen ve snaze prosadit své vlastní, mnohdy sobecké zájmy. Dnes už jasně vidíme důsledky – svět se potýká s rekordním množstvím konfliktů, které jen zřídka probíhají mezi suverénními státy.

Rusko-ukrajinská válka je jen vrchol ledovce. Moderní koncept národních států, jak je známe dnes, způsobil nespokojenost menších etnických či politických skupin, které se cítí opomíjené nebo utlačované. Nejvýraznějším příkladem jsou Palestinci, kteří o nezávislost usilují již více než století, avšak dosud jí nedosáhli. V roce 2023 vypukla válka mezi Izraelem a hnutím Hamás, jejímž nevyhnutelným důsledkem se stalo zničení Pásma Gazy.

Palestina je jen jedním z mnoha případů. Napětí mezi republikány a loajalisty v Severním Irsku stále doutná, Indie se pravidelně dostává do územních střetů s Pákistánem i Čínou, zatímco nacionalistická hnutí zůstávají silná v kanadském Québecu či ve španělských regionech Baskicko a Katalánsko. V Jižní Americe se rýsuje potenciální konflikt mezi Venezuelou a Guyanou. A i tak – toto všechno představuje pouze tu nejužší špičku ledovce.

Každý den umírají lidé v mezikmenovém násilí napříč africkým kontinentem, jehož kořeny často sahají až do dob kolonialismu. Když koloniální velmoci opouštěly své bývalé državy, jednoduše „nakreslily“ státní hranice v poušti či pralese, aniž by braly v potaz etnické, kulturní či historické vazby místních obyvatel – a právě tyto umělé čáry dodnes vyvolávají krvavé konflikty.

Když se v roce 1933 dostal v Německu k moci Adolf Hitler, nacionalismus a národní socialismus se staly ideologiemi, které dnes vzbuzují celosvětovou hrůzu. Dnes však sledujeme tisíce podobných ideologií, rozprostřených napříč všemi státy i společenskými vrstvami. Jejich vliv je navíc umocněn nebývalým populačním růstem – v době Hitlerova nástupu k moci žily na Zemi přibližně dvě miliardy lidí. Populace rostla i během druhé světové války, následný poválečný boom ji ještě urychlil, a dnes už svět obývá více než osm miliard lidí.

Když k tomu všemu připočteme sílící ideologie, neměnnou lidskou povahu a rychlý technologický pokrok, dostáváme sud střelného prachu – jehož exploze je jen otázkou času. Stačí se podívat do historie: před první světovou válkou byl za takový „sud“ považován Balkán, kde se střetávaly zájmy Rakouska-Uherska, Ruska, Osmanské říše, Británie a Francie.

Dnes však podobná ohniska napětí existují po celém světě, a to v mnohem širším měřítku. Namísto vyčerpávajícího výčtu by stačilo namátkově ukázat na jakékoli místo na globusu – téměř vždy bychom našli území, o které se vede spor, nebo region, kde doutná konflikt.

Co to všechno znamená? Z realistického pohledu se svět neustále nachází buď na pokraji války, nebo přímo v ní. Ani Česká republika není výjimkou – zapojuje se do konfliktů jako přímý účastník, podporovatel některé ze stran, nebo alespoň jako diplomatický aktér, který se snaží ovlivnit jejich vývoj.

Nazývat současnou situaci světovou válkou by bylo zjednodušující, avšak mnohem přesnější je říci, že se nacházíme nebezpečně blízko jejímu prahu. Od definitivního vypuknutí globálního, a především mezistátního konfliktu nás zatím chrání pragmatické zájmy jednotlivých zemí.

Například Čína se dosud vyhýbá přímému útoku na Tchaj-wan, protože by tím riskovala ztrátu své mezinárodní legitimity a narušila svou stále výnosnou pozici klíčového obchodního partnera Západu. Udělá to, ale až se jí to skutečně vyplatí. Naopak Rusko již několikrát ukázalo, že je na mezinárodní, ba dokonce globální konfrontaci připraveno. Nejprve zaútočilo na Ukrajinu, čímž narušilo poválečný bezpečnostní řád, a následně začalo otevřeně hrozit Západu jadernou válkou.

Poučení, které jsme si mohli odnést nejen ze studené války, ale i z celého historického vývoje od Napoleonských válek na počátku 19. století, je zapomenuto. Nepoučili jsme se – a nyní čelíme hrozbě války, kterou nikdo otevřeně nechce, ale po níž zároveň mnozí touží.

Témata:  válka,  komentář