reklama

Už i největší washingtonští jestřáby přiznávají, že nelze vyhrát a mnohá americká média píší o tom, že prohra už se stala. Jedinou cestou, jak zvítězit, upozorňuje ve svém komentáři například v National Interest, by bylo nasadit do Afghánistánu statisíce vojáků a nemilosrdně bez ohledu na civilní ztráty Taliban a ostatní radikály vystřílet. Jak by ovšem na takový postup reagoval svět, a především muslimské země, je jasné. Amerika není v takovém stavu, aby mohla na sebe vzít takovou vojenskou, ekonomickou, politickou a především morální zátěž. Dnes však západ v Afghánistánu uvízl v začarovaném kruhu korupce a násilí, ze které neví, jak se dostat. Se ctí to však rozhodně nebude.

Je třeba říci, že za současný stav si mohou Spojené státy samy. Od počátku intervence v Afghánistánu předváděly aroganci v míře nebývalé a nerespektovaly místí realitu. Místní vůdci a kmenoví náčelníci chtěli obnovení monarchie a návrat krále Muhammada Záhira Šáha, který měl podle nich mít v jinak rozhádané a národnostně rozdrobené zemi alespoň drobnou šanci na její uklidnění a nastolení míru. To však Američané odmítli a zavedli naprosto nestabilní a nerespektovaná prezidentský systém. Ten byl trnem v oku menších národů Afghánistánu. Paštuni, kterých je v zemi více než 50 % podle nich měli ovládnout všechny úřady. To se po letech potvrdilo.

Stejně tak arogantně se Američané chovali k talibanským warlordům a kmenovým vůdcům, kteří byli ochotni přejít na druhou stranu a respektovat kábulskou proamerickou vládu. Ti šťastnější byli naprosto ignorováni. Na mnohé pak byl dokonce spuštěn útok. Oslabený Talibán mohl v klidu čekat, vést svojí malou partyzánskou válku a sílit. Každá arogance, přešlap, korupce a neschopnost jim nahnala nové rekruty. Již před léty se afghánští vesničané raději obraceli na talibanské soudy než na kábulské úřady. Nešlo je prý zkorumpovat a na rozdíl od vlády měly autoritu.   

Nelze se divit. Afghánci demokracii chápou poněkud svérázně a korupce a falešné hlasy jsou ve volbách standardem. Při posledních prezidentských volbách v roce 2014 se kandidáti Ašraf Ghaní a Abdullah Abdullah obvinili z korupce, falšování hlasů a jiným volebním podvodům a hrozil že jeden proti druhému pozvednou zbraně. Dopadlo to nakonec v afghánském stylu, Ghání se stal prezidentem a Abdullah premiérem a rozdělili si afghánský státní pašalík. Z toho ostatně, jak víme, krev neteče. Navíc v afghánském civilním rozpočtu teče z 60 % transfúze od Ameriky a jejích spojenců. Další prezidentské volby se mají konat v roce 2019 a už dnes jsou pochybnosti, zda budou.

 


Do civilního rozpočtu Afghánistánu letos Spojené státy nalijí 1, 3 miliardy USD. Vojenský rozpočet Afghánistánu je ze 100 % závislý na pomoci odjinud a americké daňové poplatníky letos vojenská pomoc vyjde 4,94 miliardy USD. Celé tažení stálo USA 1 bilion dolarů. A výsledky? I přes 17 let intenzivní pomoci nejsou afghánské ozbrojené sílí bojeschopné. Podle amerických údajů 27 % rekrutů do 8 měsíců po nástupu do armády dezertuje. Páteř armády – poddůstojníci a důstojníci, pokud se dostanou na výcvik do USA, hromadně žádají o azyl.  Velitelé vládní armády a vládní činitelé čile spolupracují s Talibánem. Ten vyrábí opium a armáda s policií se stará o jeho poklidný export do světa.

Daleko horší problém je, že nikdo neví, kolik má afghánská armáda k dispozici vojáků. Oficiálně má mít Afghánistán 296 000 policistů a vojáků. Ovšem je tu problém tzv. „vojáků duchů“. Oficiálně jsou to vojáci nebo policisté, o kterých se neví, kde jsou ani zda   jsou připraveni k boji. Reálně tito muži nikdy neexistovali. Velitelé tyto „vojáky“ naverbovali do armády. Vybavení, které pro ně dostali, prodali na černém trhu nebo často rovnou Talibánu. Jejich žold končí na jejich kontech. Kolik takových vojáků duchů je? Nikdo neví. Možná až 50 %! Napovídají tomu čísla z provincie Helmand. Když vloni došlo k úderu Talibánu, obrana se rychle zlomila. Přišlo se na to že z 26 000 vojáků a policistů v provincii, fyzicky existuje jen něco kolem 15 000. Zbraně a vybavení měli jen 2/3 vojáků.

V samotném Kábulu je situace také výbušná. Ve městě jsou tisíce uprchlíků, často úředníků, kteří se až příliš zapletli s proamerickou vládou, kteří marně hledají uplatnění. Talibán zvyšuje terorem napětí teroristickými útoky. Navíc jeho jednotky se blíží. V minulém měsíci Talibán zaútočil na čtvrtmilionové město Ghazní. Vyplenil úřady a vyhnal vládní síly. Až po nasazení amerických jednotek a letectva se podařilo Talibánce vyhnat. Škody ve městě jsou velké a zahynulo mnoho civilistů. Vládní síly přišly o 100 vojáků. Horší je že město je pouhých 160 kilometrů od Kábulu. Spolu s odmítnutím jednání a zastavením ofenzivy ze strany Talibánu je situace kábulského režimu kritická. Mnozí veteráni americké politiky a armády si vzpomínají na jiný konflikt, jiné hlavní město a jeho poslední dny ve kterých byly Spojené státy zapojeny. Vietnam a Saigon.

V americké administrativě padají mnohé návrhy na řešení a vybřednutí ze situace. 16 500 amerických vojáků, kteří dosud v zemi jsou nejsou rozhodně dostatečnou silou na vedení ofenziv. Spíše jsou poslední berličkou, která ještě drží proamerickou vládu. Největší jestřáby navrhují navýšit počty vojáků a pokusit se porazit Taliban. Prezident Donald Trump se však k tomuto řešení údajně zatím nekloní. Pak je tu takzvané „saigonské řešení“. Američané se bez ohledu na kábulské spojence dohodnou s Talibany. Ze země se stáhnou a nechají ji svému osudu. Třetí varianta je mezinárodní řešení, ve kterém by již nehrály prim USA, ale sousední země v čele s Čínou, Pákistánem (odkud se ostatně dnes rekrutuje mnoho Talibánců) a neposlední řadě i Íránem. Jen tak se podaří zem stabilizovat. Ostatně Čína již v Afghánistánu otevřela svojí první vojenskou základnu. Klid v srdci Asie je i v jejím zájmu. Otázka je, zda budou USA a Čína spolupracovat či budou rivalové. Čtvrtá varianta je úprk bez dohody s Talibánem. To by byla pro USA absolutní katastrofa. Nejen vojenská, ale i politická.

Budoucnost Afghánistánu je nejistá. Boj proti terorismu není v zemi na pořadí dne. Základny mají teroristé blíže než ve vzdálené a zaostalé zemi. Libye, Sýrie, Irák, Jemen, Pákistán, ale i Tunis jsou dnes jejich hlavními rejdišti. Mnozí se již přesunuli do Evropy. V Afghánistánu je to již dnes další hra velmocí o vliv nad touto zemí. Česká republika by s toto měla uvědomit. Tato hra bude trvat ještě dlouho a jsou tady otázky, která musí být naprosto otevřeně položeny na stůl: Jakou roli chce v ČR hrát v Afghánistánu? Má naše přítomnost v této zemi smysl?  A je třeba na ně hledat odpovědi bez emocí a v první řadě s ohledem na naše zájmy. A ať se to politikům líbí nebo ne, dříve, než později bude potřeba na ně nalézt odpovědi.  

reklama