reklama

Necelé dva měsíce poté, co ve východobosenské "bezpečné zóně" srbské jednotky vedené Ratkem Mladičem zavraždily na 8000 lidí, reagovalo NATO 30. srpna 1995 na zabití téměř čtyř desítek lidí na sarajevském tržišti Markale rozhodnými akcemi. V rámci operace Deliberate Force (Rozvážná síla) šest desítek letadel NATO zaútočilo na vojenské cíle bosenských Srbů, do útoků proti se zapojilo také těžké dělostřelectvo nedlouho předtím ustavených mezinárodních sil rychlé reakce.

Bomby a granáty ničící od konce srpna 1995 postavení těžkých zbraní kolem Sarajeva i jinde v Bosně kontrastovalo s tím, jak bezmocně se jevilo mezinárodní společenství ještě v polovině července v případě Srebrenice. I tam sice Srbové čelili hrozbě nasazení letectva proti jejich tankům valícím se na město přeplněné uprchlíky a chráněné jen bezmocně přihlížejícími nizozemskými vojáky sil OSN, nakonec ale mohli Mladičovi vojáci slavit pochybný triumf.

Do srbských rukou totiž padlo 30 Nizozemců, kteří sloužili na předsunutých hlídkových postech kolem Srebrenice a stali se prostředkem vydírání. Krátce před pádem města letouny NATO zaútočily, další bombardování bylo ale odvoláno, když Srbové pohrozili zabitím zajatých vojáků. V případě odpovědi NATO na druhý masakr na Markale se ale podobná příležitost Srbům nenaskytla, byť v horách a lesích kolem jejich pozic v tu dobu pohybovali letečtí návodčí z řad speciálních sil.

zdroj: YouTube

Léto 1995 přitom nebylo prvním okamžikem, kdy se vedení bosenských Srbů ocitlo po silným mezinárodním tlakem a hrozbou použití zbraní. Po prvním útoku na Markale, při kterém v únoru 1994 granát vypálený ze srbských pozic nad Sarajevem zabil dokonce 68 lidí, představitelé NATO pohrozili leteckými útoky proti dělostřeleckým pozicím v okolí Sarajeva, pokud Srbové nestáhnou těžké zbraně 20 kilometrů od města. Ultimátum bosenskosrbská armáda na poslední chvíli splnila.

O rok a půl později, po bezvýsledných jednáních o míru a také genocidě ve Srebrenici, ale už byla nálada v mezinárodním společenství jiná. Západní mocnosti - tedy USA, Velká Británie a Francie - se souhlasem OSN během července a srpna ustavily v Bosně silně vyzbrojenou mezinárodní brigádu o čtyřech tisících mužích, který byla vybavena i těžkým dělostřelectvem. Na základnách v Itálii nebo letadlových lodích ve Středozemním moři pak byla k nasazení připravena letadla.

Dva dny po granátovém útoku na Markale pak zejména americké letouny i dělostřelci nejprve tvrdě udeřili na bosenskosrbské cíle - a pak teprve přišlo na řadu vyjednávání. Po přerušení náletů 1. září ovšem Srbové ve stanoveném termínu nestáhli své těžké zbraně, a tak od 5. září nálety pokračovaly, do akce byly nasazeny také střely s plochou dráhou letu Tomahawk. Další ultimátum, původně opět na 72 hodin, nakonec ale prodloužené na téměř pět dní, už Srbové splnili.

Během náletů zhruba čtyři stovky strojů z USA, Velké Británie nebo Francie (ale i Německa) provedly na 3500 letů a shodily přes tisícovku bomb na dělostřelecké pozice, obrněnou techniku i radarové stanice a pozice protivzdušné obrany. Jedinou ztrátou byl francouzský letoun Mirage, sestřelený první den útoků. Jeho dvoučlenná posádka se úspěšně katapultovala, dostala se ovšem do zajetí, kde byla až do poloviny prosince. Srbské ztráty podle různých zdroj činily několik desítek až 150 mrtvých.

V létě 1995 přitom Srbové v Bosně (ale i Chorvatsku) čelili nejen náletům NATO, výrazně je zasáhla chorvatská ofenzíva Bouře proti neuznané Republice srbská Krajina, stejně jako následné útoky chorvatských i muslimských sil zejména na západě Bosny. Porážky na bojišti i vyčerpání z války nakonec přivedly všechny strany konfliktu k jednacímu stolu. Nejprve přišla 11. října dohoda o příměří a v listopadu pak 1995 dohoda o míru, dojednaná na letecké základně v americkém Daytonu.

reklama