reklama

Po invazi do Sovětského svazu v roce 1941 se Němci ocitli doslova pod záplavou sovětských tanků. Wehrmacht začal hledat účinnou protitankovou zbraň, kterou mohl použít i jednotlivec. Vývojem byla pověřena firma HASAG (Hugo Schneider AG ) v Lipsku. Zde se pod vedením Dr. Heinricha Langweilera v roce 1942 zrodila předchůdkyně Panzerfaustu s poetickým jménem Gretchen (Grétka).

O rok později se na Východní frontě objevila první pokusná série Faustpatrone klein, 30 m. Zbraň se skládala z tlustostěnné trubky, která obsahovala 54 gramů černého střelného prachu. Na konci trubky byla nasazena kumulativní hlavice s 400 gramy trhaviny. Ta se skládala z 50 % z TNT a druhá polovina tvořilo RXD. Kumulativní hlavice měla do obrněnce vytvořit jen malou díru, do které vychrlila kusy kovu a horké páry.

Rozměry zbraně byly téměř kapesní. Průměr hlavice byl pouhých 10 centimetrů a celková délka zbraně bylo 98,5 centimetru. Vážila jen 2,7 kilogramu. Testy zbraně na bojišti prokázaly její mimořádnou ničivou sílu. I první nejslabší verze dokázala probit 140 milimetrový pancíř. Žádný tehdejší této zbrani nemohl odolat. Také se však objevily některé problémy.

V první řadě vojákům vadil krátký dostřel zbraně. Museli se k nepřátelskému stroji přiblížit na pouhých 30 metrů. Někdy zbraň selhala a hlavice se od tanku neškodně odrazila. Zbraň také neměla mířidla. Konstruktéři vše vzali v potaz a spojenečtí vojáci se setkali poprvé se sériovým Panzerfaustem 30 při invazi na Sicílii. Jednoduchou zbraň dokázali po krátké instruktáži používat nejen nevycvičení vojáci, ale mladičcí z Hitlejugend nebo starci z Volkssturmu.

Panzerfaust se stal skutečným postrachem spojeneckých tanků. Při invazi v Normandii Panzerfausty způsobili „jen“ 6 % všech ztrát obrněné techniky západních spojenců. Do konce války ovšem toto číslo narostlo na 34 %. Pancéřové pěsti se osvědčily především v tvrdých pouličních bojích vedených na Východní frontě, kde v boji o města jako Kralovec nebo při bitvě o Berlín způsobili 70 % ztrát všech tanků.

Sověti to vyřešili tak, že ke každé rotě tanků přiřadili rotu pěchoty, která měla zneškodnit střelce ještě před tím, než stačil z Panzerfaustu vystřelit.  Další jednoduchou obranou bylo přidání pancéřování na vozidlo, zábran z pletiva nebo pytlů s pískem, které kumulativní nálož přivedly k předčasnému výbuchu. Zbraň se stala oblíbenou u všech bojujících stran.  Vedle německých vojáků a jejich spojenců z Finska, Maďarska nebo Bulharska se objevila i v rukách amerických a sovětských vojáků. Na úplném konci války používali pancéřovou pěst i povstalečtí bojovníci při Pražském povstání a dosáhli s ní značných úspěchů.

Němci v posledních letech války svoji zbraň vylepšovali a posilovali. Po Panzerfaustu 30 (tedy dostřel 30 metrů) přišel Panzefaust 60, 100 a 150. Vrcholem pak měl být Panzerfaust 250, který již v mnohém připomínal moderní protipancéřové zbraně a odpalovací trubka již mohla být použita vícenásobně. Konec války však zabránil zahájení jeho výroby. Počítalo se i se speciálními variantami Brandfaust pro boj s pěchotou, která měl rozstříknout po okolí dopadu hlavice látku podobnou napalmu, a Gasfaust, obsahující slzný plyn. Celkem bylo vyroben 6,7 milionu Panzerfaustů.

Po válce se Panzerfuast objevil krátce i ve výzbroji naší armády. V Polsku probíhala v letech 1951-52 produkce pod označením Pc – 100. Upravené kopie pod názvem Pansarskott m/45 a Pansarskott m/46 pak vyráběli ve Švédsku a v Argentině pod jménem PAPI. Plány se dostaly i do Japonska, kde však sérovou výrobu nezahájili. Sověti pak německý systém dále vyvíjeli. Jejich řada protitankových zbraní vycházejících z Panzerfaustů – RPG se používá po celém světě dodnes.

Loading...

3 komentáře (Poslední 15.02. 16:04) Napište svůj názor

reklama