reklama

Bojové letouny s tlačnou vrtulí začala firma Dornier pro Luftwaffe vyvíjet už v roce 1937. Projekt P.59 měl být bojový letoun s tlačnými vrtulemi. Stroj měl mít výborný výhled vpřed a také silnou výzbroj v přídi stroje, kde je u klasických strojů motor. Celý projekt však v roce 1940 zastavil Herman Göring. Podle něj Luftwaffe stačilo to co má. Dornier však ve vývoji pokračoval dál. Dokonce nechal postavit i technický demonstrátor Göppingen Gö 9. ten prokázal, že stroje s tlačnou vrtulí, mohou být skutečně lepší než klasická letadla.

Dornierův čas nastal v roce 1942, kdy Luftwaffe vypsala soutěž na nový bojový stroj. Ten měl vedle 30 milimetrového kanónu nést i 1000 kilogramů bomb. Dornier do soutěže přihlásil svůj projekt P.231. Z toho se později stal Dornier Do 335 Pfeil (Šíp). Vývoj byl však poměrně složitý a stroj se do vzduchu poprvé dostal až 26. prosince 1943. 

Do 335 byla jednomístná stíhačka a jednalo se skutečně o mohutný a výkonný stoj. Váha prázdného stroje 5210 kilogramů a maximální vzletová byla 8890 kilogramů. Na délku měl stroj 13,8 metrů a rozpětí bylo 13,85 metrů. Stroj byl vybaven dvěma dvanáctiválcovými motory DB 603 A o výkonu 1750 koní. To dávalo stroji maximální rychlost 750 kilometrů. Pfeil měl tak obrovský přebytek výkonu, že i při vypnutí předního motoru, stroj dokázal vyvinout rychlost 560 kilometrů v hodině. Dostup byl 11 400 metrů a dolet při ekonomické rychlosti 2060 kilometrů.

Stroj měl křížové kormidlo, které připomínalo spíše řízení moderní ponorky. Pfeil byl pro bezpečnost pilota také vybaven katapultovacím sedadlem. Při katapultáži se listy zadní vrtule a část kormidla pomocí výbušných čepů oddělilo od stroje, aby nedošlo ke zranění pilota. Výzbroj byla skutečně mohutná. Vedle až jedné tuny bomb stroj nesl kanón MK 103 ráže 30 milimetrů se zásobou 70 nábojů a dva MG 151/20 20 milimetrové kanóny se zásobou 200 nábojů.

Do 335 se měl stát páteří Luftwaffe. Byla plánována noční stíhací dvojmístná verze s radarem, průzkumná verze s prodlouženým doletem, bitevní verze proti pozemním cílům, lehká bombardovací verze nebo těžká stíhací verze. Pfeil měl být vybaven i turbovrtulovým motorem. Hitler dal v polovině roku 1944 Dornieru absolutní prioritu a do března roku 1946 měla továrna DWM (Dornier-Werke München) dodat 2000 Šípů. Továrna však byla těžce poničena bombardováním. Do vzduchu se tak dostala pouze základní stíhací verze a cvičná dvojmístná verze. Do konce války bylo vyrobeno jen 37 prototypů a předsériových strojů.

Piloti Šíp milovali. Stroj byl rychlý a obratný. Jediné výtky letci měli k špatnému výhledu dozadu a křehkému podvozku, který měl tendenci se při přistání hroutit. Jinak letadlo překonávalo všechny stroje protivníka. V knize Velký cirkus francouzský pilot Pierre Clostermann vzpomína na setkáni s Do 335 na konci 2. světové války. Roj tří strojů Hawker Tempest se chtěl na Pfeil vrhnout. Němec však pouze přidal rychlost a souboji se vyhnul. To byl jediný případ, kdy se Do 335 přiblížil boji.

Do rukou Spojenců padlo několik nepoškozených strojů. Bohužel dodnes se zachoval pouze jeden v Národním muzeu letectví a kosmonautiky v USA. Stroj byl v roce 1976 rekonstruován v Německu a renovovalo jej ještě mnoho zaměstnanců, kteří jej za války stavěli. Dornier Do 335 Pfeil je dodnes jednou z nejvýkonnějších stihaček poháněných pístovým motorem vůbec. Přišla však příliš pozdě. Nacistické Německo nespasila a stíhačky s pístovým motorem se s nástupem proudových motorů staly zastaralými a neperspektivními. 

0 komentářů Napište svůj názor

reklama