reklama

Na vývoji nové zbraně se podílely v roce 1905 dvě legendy japonského puškařství - Arisaka Nariakira a Kirijó Nambu. Jejich hlavním cílem bylo zjednodušit konstrukci závěru zbraně, což byl starý problém nejen japonských puškařů. Starší zbraně měly závěr až příliš složitý, zanášel se prachem a zasekával se.

Japonským konstruktérům se podařilo snížit počet částí závěru z devíti, které byly u starší armádní pušky typ 30 z roku 1897 na pouhých pět. Pouzdro závěru bylo kvůli nečistotám kryto posuvným krytem a pouzdro zásobníku dostalo pružinu a mohlo být v případě potřeby snadno vyprázdněno a vyčištěno. Zásobník byl na 5 nábojů.

Jednoduše a zároveň spolehlivě byla vyřešena pojistka. Matice závěru stačilo pootočit doleva a zbraň byla zajištěna. Zároveň tak šla snadno a rychle odjistit. Velkou výhodou bylo i to, že zbraň šla rozložit bez použití jakéhokoliv nástroje. Jako munice byla zvolená Arisaka 6,5 x 50 milimetrů.

Při testech se ukázaly vynikající vlastnosti zbraně, ale i problémy které s ní budou japonští vojáci mít. V první řadě vadila japonským vojákům její délka a váha. Zbraň měřila 1275 milimetrů a byla nejdelší zbraní své doby. V okopech a stísněných prostorách se s ní špatně manipulovalo. Pokud se k ní připojil třiceticentimetrový bodák měla zbraň téměř 160 centimetrů, což byla průměrná výška tehdejších japonských branců, kteří měli s ovládáním zbraně problémy.

Velká byla pro Japonce i hmotnost 4,19 kilogramu. Zbraň to ovšem kompenzovala snadnou střelbou, kdy se braň nemusela kvůli znovunabytí sundat z ramene a malým zpětným rázem lehkého střeliva. Dobře vycvičený pěšák dokázal za minutu vystřelit až patnáctkrát. Maximální dostřel byl 2,5 kilometru. Účinná palba mohla být vedena jen na 457 metrů.

Roku 1905 byla tedy zbraň zavedena do výzbroje jako Arisaka typ 38 (tedy v 38 roce období Meidži). O novou zbraň se brzy začali hlásit zahraniční zákazníci. První byl Mexiko, které chtělo upravit 70 000 kusů pušky na náboj 7,7 milimetru. Po dodání 5000 kusů však zbytek dodávek odřeklo. Během 1. světové války přes 500 000 kusů koupila Velká Británie, která tyto zbraně především využila ve výcviku a vyzbrojila jimi koloniální jednotky. Po válce mnohé zbraně předala i jiným státům, například Estonsku, které je upravilo na náboj 7,7 milimetru.

Dalších 620 000 kusů koupilo Rusko, které trpělo na začátku války nedostatkem zbraní. Touto cestou se Arisaky dostaly do Střední Evropy, Velké množství se podařilo ukořistit i rakousko-uherské armádě která zbraň zařadila do výzbroje jako 6,5 mm M.97 Japanisches RepetierGewehr. Ruské zbraně sloužily i v sovětsko-polské válce a během 2. světové války jimi byla vyzbrojena domobrana.

Celkem bylo vyrobeno 3,4 milionu kusů a stala se páteří výzbroje japonské armády. Když roku 1932 vpadli Japonci do čínského Mandžuska, brzy zjistili, že mají problém. Výkon náboje zbraně byl příliš malý a v boji nedokázal často nepřítele zranit natož zabít. Vývoj nové zbraně typu 99 se silnějším nábojem 7,7 milimetru byl hotov v roce 1939 a ve stejném roce byla zahájena i výroba. Typ 38 byl však souběžně vyráběn v okupované Číně a Koreji až do roku 1944 a puška nikdy do konce 2. světové války nebyla úplně nahrazena.

Ve 30. letech se do výzbroje dostaly dvě speciální verze: zkrácená karabina pro letectvo, jezdectvo a tankisty, která měřila jen 966 milimetrů a odstřelovači puška označena jako typ 97. Ta byla vybavena dalekohledem se zvětšením 2,5. Těchto zbraní bylo vyrobeno jen 14 000.

Po válce bylo mnoho kusů Arisak ukořistěno a zařazeno do výzbroje vítězných a postkoloniálních států. Zbraň se ocitla v rukách Malajců, barmské armády, čínské armády nebo Vietnamců. S těmito věru muzejnímu kousky se setkávali Američané ještě v 60. letech.  To bylo důkazem kvality japonské pušky. Arisaka byla zbraň nepochybně pokročilá a spolehlivá. Znehodnocovala ji však nevhodná ráže a pro japonské vojáky nevhodná délka a hmotnost. I přes tyto vady na kráse se zapsala do dějin obou světových konfliktů.

 

Loading...

1 komentář (Poslední 05.11. 14:54) Napište svůj názor

reklama