reklama

Vývoj T-35 začal v roce 1930 a jeho konstrukcí byl pověřen Odbor experimentálního konstruování strojů (OKMO). Do vývoje nového monstra byly nasměrovány všechny zdroje, a tak již na podzim roku 1932 Rudá armáda převzala ke zkouškám první prototyp. Armáda byla se strojem spokojena, a proto se v dubnu 1933 v Charkově rozjela sériová výroba.

T-35 měl vskutku gargantuovské rozměry. Na délku měl stroj 9,7 metrů, na šířku 3,2 metru a na výšku 3,4 metru. Hmotnost prototypu byla 49 tun. U sériových strojů s posílením pancíře a dalšími modernizacemi dosáhla až 55 tun. Síla pancíře se pohybovalo od 10 milimetrů na podlaze povozku a zádi až po 50 milimetrů na hlavní věži a čele korby. Později byla ochrana boků korby posílena o další 10 milimetrové pancéřové pláty. 

Na rozpohybování stroje standardní tankové motory nestačily, a tak byl použit letecký dvanáctiválec Mikulin M-17 o výkonu 500 koní. I přesto, že byl motor daleko výkonnější, byl kvůli hmotnosti stroje neustále přetížen a byl mimořádně poruchový. Maximální rychlost stroje byla 28,5 kilometru. Nádrže tanku pojmuly 950 litrů paliva, což T-35 vystačilo maximálně na 150 kilometrů jízdy.

Výzbroj stroje, rozdělená do pěti věží, byla skutečně mohutná. V hlavní se nacházel 76,2 milimetrový tankový kanón KT-28. Ten ovládal velitel tanku a radista, který sloužil zároveň i jako nabíječ. Zásobu munice tvořilo celkem 96 granátů (48 protipancéřových a 46 tříštivých). V hlavní věži byl i kulomet DT ráže 7,62 milimetru.

V dalších dvou věžích umístěných vlevo na přídi a vpravo na zádi byl tankový kanón ráže 45 milimetrů a kadencí 7 až 12 ran v minutě se zásobou 226 nábojů pro oba kanóny. Tyto věže obsluhovaly dva muži. V posledních dvou jednomístných věžích byly dva kulomety DT. Pro ty bylo v tanku připraveno 10 080 kusů munice.

Posádku tanku doplňoval ještě řidič a technik. Tank tedy celkem obsluhovalo až 11 mužů. Vzhledem k velikosti stroje, byl na palubě nainstalován interkom, který byl však poruchový a jednotlivé věže tak často byly bez spojení s velitelem. Novinkou, tedy alespoň v rámci SSSR, byla i vysílačka s dosahem až 20 kilometrů. Ta ovšem byla také značně nespolehlivá. Teprve v roce 1936 modernizací celého elektrického systému tanku se neduhy podařilo z větší části odstranit.

Každá věž měla vlastní zaměřovací systém, a velitelé dělových věží mohli okolí sledovat za pomoci periskopického zaměřovače. Hlavní věž byla vybavena námořním dálkoměrem britské výroby Barr & Stroud, který byl dodán ještě carskému námořnictvu. V roce 1938 došlo k modernizaci stroje a vedle nových kónických věží a silnějšího motoru se uvažovalo i instalaci centrálního vedení palby. K tomu však již nedošlo. Mezi léty 1932 a 1939 bylo celkem vyrobeno 61 strojů. Na podvozku tanku vznikly i dvě samohybné supertěžké houfnice SU-14 ráže 203 milimetrů.

Na veřejnosti se T-35 poprvé předvedly na prvomájové přehlídce roku 1934 a doslova šokoval svět. Nikdo takový stroj neměl! Rok co rok se až do roku 1941 monstrózní stroje valily přes Rudé náměstí, a byly symbolem moci Rudé armády. Dokonce se stylizovaný obraz T-35 dostal i na medaili „Za odvahu“, kterých bylo později vojákům uděleno na 4,5 milionů kusů. Na propagandistických plakátech se Stalinovo monstrum objevovalo dokonce ještě v roce 1943.

Realita a bojová hodnota T-35 byla však jiná. T-35 byl nesmírně přetíženy, pomalý a poruchový. Při manévrech plazící se stroj zdržoval postup celých divizí. Tank se špatně ovládal a nestabilní byl dokonce i při jízdě na silnici. Extrémně poruchová byla převodovka a stroj bez poruch dokázal zvládnout ujet jen několik desítek kilometrů. Posádky se pokoušeli odlehčit stroje sundáním zadních věží, ale ani to vlastnosti T-35 nezlepšilo. Většinu času stroje strávily odstavené, a před jejich chvilkou velké slávy, tedy oslavou 1. května, na jejich zprovoznění týdny intenzivně pracovali technici.

Po napadení Sovětského svazu se do obrany země proti útočícím jednotkám Wehrmachtu měly zapojit i T-35. To se ovšem ve většině nestalo. Stroje selhávaly již při přesunu z kasáren na frontu, a většina strojů padla do rukou postupujícím Němcům nepoškozená. Pokud již se do boje T-35 dostaly, Němci je snadno vyřadili pomocí protileteckých kanónů ráže 88 milimetrů. Poslední dva stroje v řadách Rudé armády se zúčastnily ještě bojů o Moskvu na konci roku 1941.

Jeden T-35 však přeci jen ještě do války zasáhl. Na konci války zoufalý Němci použily jeden kořistní stroj, který se měl po válce stát exponátem Hitlerova muzea vítězství, jako mobilní barikádu při obraně města Zossen, kde se nacházelo vrchní velení Wehrmachtu. Mnozí sovětští tankisté byli setkáním se strojem, na kterém začínali, mile překvapeni.

Do dnes se zachoval pouze jeden kus T-35 a prototyp houfnice SU-14, které jsou exponáty tankového muzea v ruské Kubince nedaleko Moskvy. T-35 byl rozhodně zajímavou koncepcí, která měla nahánět děs v srdcích nepřítele. Ukázalo se však, že více věžové tanky jsou jen slepou uličkou vývoje bojové techniky, která byla větším nebezpečím pro jejich osádky než pro nepřítele. Více než v boji, Stalinskému režimu stoje posloužily jako nástroje propagandy. V této válce zvítězily.   

         

Loading...

5 komentářů (Poslední 25.02. 08:49) Napište svůj názor

reklama