reklama

Po porážce ve Francii v roce 1940 se Velká Británie ocitla v izolaci. Bylo potřeba vybudovat co nejsilnější loďstvo, které by bylo schopno čelit nejen nacistickému Německu, a i sílícímu císařskému Japonsku. Proto vznikl ve 30. letech projekt bitevních lodí třídy Lion, které měly velkou palebnou sílu a dosah. Zároveň se chystaly i bitevníky třídy King George V. HMS Vanguard byla projektem z válečných času a museli se dělat kompromisy. Loď byla proto křížencem obou projektů, ve kterých se vedle moderních prvků promítla i válečná nouze.

HMS Vanguard měla měřit 248,2 metru a na šířku měla mít 32,9 metru. Plný výtlak lodi byl 51 420 tun. Pohon lodi zajišťovalo osm tří bubnových kotlů Admirality a čtyři turbíny a celkovém výkonu 130 000 koní. Vysoce se dbalo na bezpečnost, a proto byla každá turbína umístěna ve vlastní vodotěsné strojovně. Turbíny navíc byly schopny pracovat i když byla strojovna úplně zatopena. I jinak se o bezpečnost velmi dbalo. Trup byl rozdělen na 26 vodotěsných úseků v 6 sekcích. Každá sekce měla vlastní elektrocentrálu a pro vyrovnání lodě v případě zaplavení nějakého úseku bylo možné části lodě zaplavit. Střelivo bylo uloženo ve speciálních schránkách a zaplavitelné komoře.   

Změněn se dočkal i trup lodi. Loď dostala vysokou příď, což sice omezovalo schopnost palby vpřed, ale značně zlepšovalo nautické vlastnost a při bouři se vlny nepřelévaly přes palubu. Loď měla tzv. zrcadlovou záď, tedy plochou desku na konci trupu. Aby se předešlo osudu Bismarcka měl HMS Vanguard čtyři šrouby. Ukázalo se, že tyto změny byly velmi ku prospěchu nautickým vlastnostem lodi. Vanguard byl i na rozbouřeném moři velmi stabilní a dokázal v rychlosti 30 uzlů (55,5 kilometrů v hodině) opsat za 5 minut kruh pod 1000 metrů. Maximálně dosažená rychlost pak byla 31,5 uzle (58,3 kilometru v hodině).

Hlavní výzbroj lodi byla však válečná improvizace. Bitevní loď měla mít nová děla ráže 406 milimetrů. Vyrobit je i s věžemi by však pro vytížený válečný britský průmysl představovalo obrovskou zátěž a prodloužilo by stavbu lodi o půl roku. Ve skladech se nacházely děla ráže 381 milimetrů s dostřelem 30 608 metrů i s věžemi z velkých křižníků třídy Glorious, které byly ve 20. letech přestavěny na letadlové lodě. Nejmodernější bitevní loď tak měla slabší a zastaralejší výzbroj než její předchůdci a byla třeba vedle srovnatelných amerických bitevních lodí třídy Iowa podzbrojena.

Sekundární zbraně lodi tvořilo 16 kanonů ráže 133 milimetrů. Zvláštní pozornost se věnovala protiletadlové obraně. Tu tvořilo 73 protiletadlových automatických kanonu Bofors ráže 40 milimetrů. Loď měla na svoji dobu velmi pokročilý systém řízení palby s mechanickým počítačem a byla prošpikovaná nejmodernější komunikační a detekční technikou včetně pěti radarů. V praxi se ovšem ukázalo, že pokud systémy jely na plno vzájemně se rušily.

Protože se předpokládalo, že loď bude operovat především proti Japonsku měla rozšířené zásoby paliva a bez jeho doplnění dokázala uplout až 15 280 kilometrů. Vedle toho měli konstruktéři pro posádku operující v tropech i příjemnou novinku. Celá loď-jako vůbec první v historii velkých lodí Royal Navy, byla plně klimatizovaná. Po válce dostal Vanguard i výkonné topení a mohl operovat i v Antarktidě. Posádku pak tvořilo 1893 mužů.

Stavba lodi začala 2. října 1941. Brzy byla ale zastavena. 10. prosince 1941 totiž Japonci potopili britský svaz Z, skládající se z bitevních lodí Prince of Wales a King George V. Britové se rozhodli tuto lekci přijmout a zkušenosti z prohry uplatnit na nové bitevní lodi. V první řadě bylo upraveno pancéřování. Boční pás pancíře se táhl v délce 140 metrů a v nejsilnějším místě mě 356 milimetrů. Posíleno bylo i pancéřování paluby. Velká pozornost se po bitvách s Bismarckem a Graff Spee věnovala ochraně můstku. Ten byl doslova obalen necementovou ocelí, která měla zachytit střepiny, a tak dostal tvar velkého kvádru. Výrazně byla posílena i protitorpédová ochrana, které ve středu trupu dosahovala 4,75 metru.

 Loď byla spuštěna na vodu 30. listopadu 1944. Zkoušky a doplňování výstroje se protahovaly a po pádu Japonska už vůbec nebylo kam spěchat. Do služby byl HMS Vanguard přijat 9. srpna 1946. Byla to hořká radost. Z lodi bylo vymontováno mnoho citlivých přístrojů, které byly uloženy ve skladě a na loď měly být namontovány jen v případě války. Krátce poté opět putoval Vanguard opět do loděnic. Královská jachta Victoria and Albert nebyla schopna plavby a na novou loď neměla vyčerpaná Británie peníze. Nepotřebný bitevník se tak měl stát oficiální královskou jachtou!    

Na věž B byl namontován přehlídkový můstek pro královskou rodinu a několik kajut bylo luxusně vybaveno. Poprvé byla v této úloze loď použita v roce 1947, kdy se král Jiří IV. vydal do Jižní Afriky poděkovat za to, jak země pomáhala během války v boji s nepříteli. Loď pak navštívila mnoho zemí a zúčastnila se manévrů ve Středomoří a Severním moři. Král se však plaveb nezúčastnil, neboť byl již velmi vážně nemocen. Tento prestižní, i když pro tak obrovskou loď poněkud nedůstojný titul, si loď udržela až do roku 1953, kdy byla spuštěna nová jachta Britannia. Poté se z Vanguardu stala vlajková loď britského námořnictva.

Stavba Vanguardu vyšla na závratných 11 530 503 liber (dnes 488 milionů liber), jeho provoz byl drahý a do značné míry i nesmyslný. Bitevní lodi v době atomových ponorek a letadlových lodí ztratily smysl. Dne 13. září 1954 naposledy na lodi zavlála vlajka Royal Navy a loď byla převedena do rezervy. V roce 1960 pak byla za 550 000 liber prodána do starého železa a rozřezána. Tak skončila poslední bitevní loď jejího veličenstva. Byla vyrobena v době, ve které již bylo jasné, že bitevní lodi jsou překonané. Služba Vanguardu pak připomínala cestu bludného Holanďana, se kterým nikdo nevěděl, co si počít.   

Loading...

0 komentářů Napište svůj názor

reklama