Turecko: Mocnost, nebo obr na hliněných nohou? Erdoganův vpád do Sýrie může být osudový

Papírově je Turecko nepochybně mocnost se vším, co k tomu patří. Má druhou nejsilnější armádu NATO s více než 355 000 vojáky v činné službě a téměř 380 000 rezervisty, 290 bojovými letadly a 3000 tanků. Jedná se skutečně o mohutnou sílu. Ta ovšem byla silně oslabena po vojenském puči proti Erdoganovi v roce 2016. Je veřejným tajemstvím, že turecké letectvo bylo prakticky uzemněno, protože většina pilotů se přidala k pučistům a po jejich porážce byla část uvězněna a část propuštěna a nové se vycvičit nedaří.

Jak je situace kritická dokazuje i tajná žádost Ankary Pentagonu, zda by po stažení amerických sil ze Sýrii, mohlo americké letectvo nadále podporovat postup tureckých jednotek. A nejen to. Turecko požádalo i pomoc transportem vojáků, logistikou a zpravodajskou podporu. To právě o silné armádě nesvědčí. Otázka také je, jak bude turecké obyvatelstvo reagovat na dlouhodobé zapojení Turecka do války, která bude vedena partizánskými metodami a ztráty jen porostou.

Ještě větší problém by Erdoganova válka mohla pro turecké hospodářství. To je ve stádiu stagflace. Po vysokém růstu v posledních 15 letech se v roce 2014 turecká ekonomika přehřála a nyní ji hrozí recese, kterou může vyvolat jakákoliv negativní zpráva. Pokud americký prezident Trump vyhrožuje, že v případě úderu na Kurdy Turecko zničí hospodářsky, nepochybně udeřil na správnou strunu.

Stačí se podívat na vývoj po sestřelení ruského letadla SU-24 tureckou F-16 v roce 2015. Erdogan nejdříve tvrdil, že se neomluví a Rusku se vysmíval. Když Rusko zavedlo sankce na turecké ovoce a zeleninu a ruští turisté, kteří patří k nejčastějším návštěvníkům tureckých turistických resortů, začali houfně rušit zájezdy Erdogan obrátil. Do Ruska putovala nejen písemná omluva, ale nastalo i oteplení vztahů s Moskvou. A USA má s Tureckem daleko silnější ekonomické vazby.  

Ještě ošemetnější je politická situace, do které Ankaru Erdogan dostal. Evropskou unii si Turecko znepřátelilo faktickým vydíráním uprchlickou kartou. EU sice Turecku platí na uprchlíky 5 miliard eur ročně, ale ve skutečnosti nikdo neví kam tyto peníze plynou. Je nepochybné, že i přes výhrůžky Erdogana spuštěním nové uprchlické vlny by se k americkému ekonomickému tlaku EU s chutí přidala. 

Turecko vytvořilo paradoxní a pro sebe nekomfortní situaci i v rámci NATO, kdy je stále členem, ale zároveň intenzivně spolupracuje s Ruskem, odkud kupuje například i protiletadlový systém S-400, a Íránem. Turecko se tak zbavilo starých spojenců, ale nový za něj rozhodně nadšení nejsou. Navíc obě strany dostává svým chováním do prekérních a absurdních situací. Tak například kurdské město Manbidže dnes spolu brání před tureckým postupem američtí „spojenci“ z NATO spolu s ruskými vojenskými policisty.

Staří znalci Blízkého Východu o Turecku tvrdí, že je příliš slabé na to, aby hrálo vlastní hry, ale dostatečně silné, aby kazilo hru ostatním. Dnes se ovšem zdá, že tímto kažením hry Turecko, a především Erdogan všechny hráče pořádně rozlítil. A je evidentní, že nikomu nebude vadit, když Erdogan dostane přes prsty.

 A každá možnost je pro něj špatná. Pokud do Sýrie vtrhne se nepochybně proti němu postaví široká koalice, zabředne do dlouhé a krvavé války.  Pokud ustoupí nebude to mít jako „poražený“ doma věru jednoduché. Erdogan se vše pokusí svést na zahraniční nepřátele. Ostatně už vloni tvrdil, že Američané nejsou přátelé a bude se snažit vyvolat vlnu nacionalismu, který jej drží u moci. Je však otázka, zda to vyjde tentokrát. Erdogan stojí na křižovatce a obě cesty jsou pro něj špatné. Zda se otevře i nějaká třetí cesta ukáže nejbližší budoucnost.

Témata:  Recep Tayyip Erdogan,  Turecko,  Sýrie,  USA,  Donald Trump,  EU,  Rusko