Československý bombardér byl létající fosilií. Přesto ho posádky milovaly!

O pomoc požádala Praha tehdejšího našeho nejbližšího spojence – Francii. Z Francie přišly nabídky na dva stroje: Potez 540 a Bloch MB-200, který poprvé vzlétl v roce 1933 a byl žhavou novinkou. I přesto, že Potez měl lepší výkony a nosnost československé ministerstvo obrany vybralo Bloch. Ten měl na rozdíl od Poteze celokovovou konstrukci, což byla technologie, kterou náš průmysl ještě nezvládl a Bloch nabízel při výrobě cenné zkušenosti. Paradoxně smlouva byla podepsána s firmou Potez, která výrobu ve Francii od Blocha převzala. Roku 1935 byl ve Francii zakoupen jeden vzorový kus.

Bloch/Aero MB-200 měl krabicovou celokovovou konstrukci trupu s duralovým potahem a nebyl právě aerodynamickým natož pohledným strojem. Jedinou výhodou této konstrukce byla jednoduchá a rychlá výroba. Rozpětí stroje bylo 22,45 metru a délka trupu 16 metrů. Hmotnost prázdného stroje byl 4195 kilogramů a maximální 7200 kilogramů. MB-200 poháněly dva dvojhvězdicové čtrnáctiválcové Gnome-Rhône 14Krsd Mistral Major, u nás vyráběné ve firmě Walter pod označením K-14 I s výkonem 800 koní.

Maximální rychlost byla 245 kilometrů v hodině a dostup 6000 metrů. Stroj mohl maximálně nést 1400 kilogramů pum. Osm stokilogramových pum bylo umístěno svisle ve dvou pumovnicích a pod trupem byly další závěsníky.  Pro delší dolet mohla být v pumovnici umístěna další nádrž s palivem. Bez ní byl dolet stroje 1000 kilometrů. Obranu stroje zajišťovalo 5 kulometů vz.30 ráže 7,62 milimetrů. Posádku tvořilo pět mužů. Dva piloti, bombometčík/střelec z příďové věže, telegrafista/střelec ze hřbetní věže a střelec ze spodní věže.

Výroba v Československu měla probíhat nejen ve firmě Aero, ale i Avia. Ta se však neustále oddalovala. Francouzi upravovali konstrukci a plány stroje podle zkušenosti z provozu u jejich letectva. Nejviditelnějším rozdílem nakonec byla část přídě mezi kabinou a střeleckou věží, která u francouzských strojů byla lomená a u našich přímá.

První stroje do výzbroje našeho letectva byly zařazeny až v dubnu 1937. I přesto, že od startu prototypu uběhly jen čtyři roky, byl v této době stroj již absolutně zastaralý. MB-200 nebyl schopen letu jen s jedním motorem, i mnohé dopravní stroje byly rychlejší než naše těžké bombardéry, a i dostup byl nedostačující. Cena za stroje byla vysoká. Jeden MB-200 vyšel na 2,3 milionu korun, což byla cena tří stihaček Avia B-534.

Do mnichovské krize vznikly šest letek označených od čísla 81 do 86. Dvě letky tvořily leteckou peruť. Dvě perutě (I a II) byly přiděleny k Leteckému pluku 5 se základnou v Brně a III. peruť byla u Leteckého pluku 6 se základnou v Praze. Celkem bylo do září 1938 zařazeno do výzbroje 54 strojů. Výkony strojů nedovolovaly jejich nasazení v denních útocích. To by byl naprostý masakr. Perutě mohly být nasazeny pouze v noci a vzhledem k jejich počtům by se nejednalo o nějaké masivní údery.

Po Mnichovu se okleštěné Česko-Slovensko chtělo zastaralých strojů stůj, co stůj zbavit. Snaha prodat je do republikánského Španělska padla. Proti bylo nacistické Německo. Čína by staré stroje odkoupila, pokud by Č-SR ke každému Blochu dodalo moderní Avii B.71 (licenčně vyráběný Tupolev SB). Dříve, než se něco dohodlo, přišel 15. březen 1939 a německá okupace.  Jeden MB-200 zůstal na Slovensku a v roce 1943 byl vyřazen. Zbylých 72 u nás vyrobených MB-200 (u Avie jich bylo vyrobeno 12 a v Aeru 61) padlo do rukou Luftwaffe. Tři stroje převzali Němci přímo z výrobní linky.

Ze této kořisti skutečně Luftwaffe nadšena nebyla. Dvanáct strojů bylo pod cenou ještě roku 1939 prodáno do Bulharska, kde sloužily Aera MB-200 pod jménem Buchal (Výr) jako cvičné stroje. Zbytek Luftwaffe využívala při výcviku nočního létaní, bombardovacích osádek nebo stíhacích pilotů, kteří se na MB-200 učili útočit na bombardéry. V roce 1940 byly Aera z německých služeb vyřazeny a sešrotovány. Francouzi své Blochy vyřadili z první linie už před začátkem 2. světové války a přesunuli je do kolonií. Naposledy byly Blochy nasazeny Vichistickým režimem proti Britům v Sýrii v roce 1941.

I přes zastaralost byl MB-200 pro naše letectvo, a především letce, přínos. Piloti se naučili létat s velkým strojem, který byl velmi spolehlivý, velkou posádkou a ve formacích, což později mnozí využili v našich bombardovacích perutích v rámci RAF. Lze však předpokládat, že pokud by byli tito odvážní muži nasazeni na svých starých strojích MB-200, zřejmě by nepřežili ani první let.

Na závěr je ještě potřeba zmínit osud jednoho z našich MB-200. Jeden stroj Němci přestříkali do podoby francouzského stroje a takto jej vystavovali v Německém národním leteckém muzeu v Berlíně. Roku 1943 byl stroj během spojeneckého bombardování zničen. Tím se uzavřela historie našeho těžkého bombardéru, který byl zastaralý dříve, než se vůbec dostal v našich barvách do vzduchu.

Témata:  II. světová válka,  Bloch MB.200,  letectví,  letectví a letadla,  Československo,  Francie,  Německo