reklama

Zvláště katastrofální byla situace italského tankového vojska. To mělo k dispozici jen zoufale zastaralé tančíky L3/35 a tanky M13/40. Ty neměly v boji velkou hodnotu. Když se v říjnu 1940 vrhl Benito Mussolini na Řecko, aby Němcům dokázal, jak je schopný válečník, nastala katastrofa. Špatně obrněná a zastaralá vozidla ničili Řekové po desítkách. Na vyřazení tančíků odvážným Řekům stačila dokonce jen puška. Útočící fašisté byli brzy donuceni k ústupu.

Poděšený Duce rozkázal vyvinout nový těžký tank, který by byl v boji více než rovnocenným protivníkem. Dispozice nového stroje vycházely z úvah odborníků o těžkém stroji na začátku 40. let a italských možností. Tank měl vážit 20 tun, což byla nejvyšší nosnost většiny italských mostů a přepravních pontonů, vyzbrojen měl být dělem ráže 47 milimetrů a posádku pěti mužů.

Označení tanku bylo P tedy  pesante jako těžký. Již tehdy však italský těžký tank byl spíše jen střední než těžký. Skutečný šok nastal v roce 1941, kdy se po útoku na Sovětský svaz dostal do rukou Italů střední tank T-34. Práce na novém „těžkém“ tanku musely začít prakticky od znova. Italský stroj dostal zkosený pancíř a dieselový motor. Teprve roku 1942 byl nový těžký tank hotov.

P26/40, tedy podle hmotnosti „těžký“ 26 tun a zahájení vývoje v roce 1940. měl na délku 5,8 metru, široký byl 2,8 metru a vysoký 2,5 metru. Pancéřování stroje se pohybovalo od 60 milimetrů na čele věže přes 50 milimetrů na čele korby a 40 milimetrů na zádi stroje. Roku 1943, kdy začala sériová výroba, se teoreticky ještě jednalo o poměrně slušnou ochranu. Problém byl i v použité oceli. Italům scházeli nejen důležité suroviny jako molybden nebo chrom pro výrobu kvalitního pancíře ale i odbornici. Kvalita ochrany P26/40 byla tedy značně diskutabilní. Místo moderního svařování nebo odlití věže byl stroj spojen nýty. Tank nebyl schopen odolat ani britskému 57 milimetrovému protitankovému dělu Ordnance QF 6 pounder, který byl v roce 1942 považován za lehčí ráži.

Ještě horší problémy nastaly s motorem. Konstruktéři plánovali, že stroj bude osazen benzinovým motorem. Vojáci však po zkušenostech z Afriky a Východní fronty požadovali diesel. Ten však tak silný, aby dokázal rozpohybovat 26 tunový stroj, Itálie neměla. Narychlo byl proto firmou Fiat vyvinut dvanáctiválec V-12 SPA 342 s výkonem 330 koní. Motor měl však špatně zkonstruované sání, přehříval se a byl poruchový. Maximální rychlost, kterou s ním stroj dokázal vyvinout, byla 40 kilometrů v hodině.  Dojezd tanku byl 280 kilometrů.  Velkým anachronismem bylo i odpružení stroje. Místo torzních tyčí, které tehdy dostávaly moderní stroje, měl italský těžký tank stále listová péra.

Velké problémy byly i s výzbrojí a osádkou. Nejsilnější zbraní, kterou byli Italové schopni do věže, která byla jen zvětšenou kopií věže tanku M13/40, byl kanón ráže 75 milimetrů vzor 37. Kanon neměl ani odpovídající výkony na rok 1943 a na 500 metrů byl schopen probít pancéřování o síle 70 milimetrů. I kadence děla nebyla valná. Ještě větší znehodnocení přinášelo to, že Italové neměli moderní zaměřovací optiku a P26 byl vybaven jen jednoduchým zaměřovačem bez zvětšení.  Zásoba munice byla 63 granátů.

Kanón měl také obrovský zákluz a věž tak špatně řešena, že v ní byl prostor jen pro dva muže místo tří. Velitel tanku byl tak zároveň i mířič. To vedlo k tomu, že byl velitel značně přetížen, a nebyl schopen sledovat okolní bojiště. Ostatně sledování okolí mu značně znesnadňovalo i to, že tank nebyl vybaven velitelskou věžičkou. Vedle velitele se v tanku nacházel nabíječ, radista/ střelec z kulometu a řidič. Komunikace mezi posádkou byla značně obtížná, protože tank nebyl vybaven interkomem. K obraně proti pěchotě měl tank ještě kulomet Breda vz. 38 se zásobou pouhých 600 nábojů.

Bylo objednáno 1000 strojů a prvních 21 P26/40 obdržela italská armáda v první polovině roku 1943. Do bojů však již nezasáhly a všechny je po pádu Itálie zabavily Němci. Ti jej označili jako Panzerkampfwagen P40 737(i) a celou výrobu po dokončení sta kusů zastavili. 40 strojů, pro které neměli motory, využili jako statické opěrné střelecké body. Tanky s motorem, kromě nasazení proti vylodění u Anzia, se v první linii moc neohřály. Brzy byly předány týlovým policejním jednotkám a SS a použity na Severu Itálie a na Balkáně v protipartyzánských bojích.

Italové plánovali silnější verzi tanku s dělem ráží 100 milimetrů. Po pádu země však veškeré práce na stroji ustaly. Vedle tanku vznikl i jeden prototyp samohybného děla ráže 149 milimetrů   Semovente 149/40. To ukořistili později Američané a dodnes se zachovalo v tankovém muzeu v Aberdeenu v Marylandu. Dva P26/40 se zachovaly jako muzejní exponáty i v Itálii. P26/40 byl tank, který vznikl ze špatných předpokladů a v zemi, která na takový úkol jako je vývoj a výroba tak složitého stroje jako je těžký tank, nestačila.

Loading...

0 komentářů Napište svůj názor

reklama