reklama

Soutěž na nový stroj byla vypsaná roku 1936. Ministerstvo letectví požadovalo létající člun, který měl mít rychlost 370 kilometrů v hodině a hmotnost do 11 000 kilogramů. Do soutěže se přihlásily firmy Saunders-Roe, Supermarine, Blackburn Aircraft a Short. Soutěž vyhrál se svým návrhem Supermarine. Ten byl však plně vytížen prací na legendární stihačce Spitfire, a tak nakonec získala kontrakt druhá firma Saunders-Roe.

Ministerstvo na stroj spěchalo, a proto byla vynechána práce na prototypu a první stroj měl být rovnou i prvním sériovým kusem. Saunders-Roe SARO A.36 Lerwick, jak byl nový stroj označen byl celokovový hornoplošník s klasickým člunovým trupem a plováky na konci křídla. Rozpětí stoje bylo 24,65 metru a jeho délka byla 19,40 metrů. Vzletová hmotnost byl 12,8 tuny. Pohon Lerwicku zajišťovaly dva dvojhvězdicové čtrnácti válce Bristol Hercules II o výkonu 1375 koní každý. Maximální rychlost stroje byla 345 kilometrů v hodině, operační dostup 4270 metrů a dolet 2479 kilometrů.

Výzbroj stroje tvořil jeden kulomet Vickers K 7,7 milimetrů ve střelecké věži na přídi, dva kulomety Browning M1919 v bočních střílnách. Další čtyřče browningů bylo ve střelecké věži Nash & Thompson FN.4. na zádi.  Stroj mohl nést 900 kilogramů bomb nebo hloubkových náloží. Posádku tvořilo šest mužů. Lerwick se poprvé vznesl 31. října 1938.

A od prvního letu bylo jasné, že je stroj naprostá katastrofa. Lerwick měl posunuté těžiště a byl v přímém letu nestabilní, jeho letové vlastnosti byly nevypočitatelné a nebyl schopen letu na autopilota, což byl pro hlídkový letoun klíčový problém. Navíc letadlo nebylo schopno letu s jedním motorem. Na hladině stroj nebyl schopen manévrů a byl tak nestabilní, že mu hrozilo při prudším manévrů potopení. Během služby se ukázalo, že je konstrukce příliš křehká a několika strojům se v letu ulomilo křídlo. Již jen jako drobnost působí, že hydraulický systém byl poruchový a samovolně otvíral pumovnici.

První kusy byly dodány v půlce roku 1939 240. peruti RAF. Zkušenosti s nimi byly tak katastrofální, že se již v říjnu stejného roku letectvo vrátilo ke starším SARO London a Lerwicky byly odstaveny. Letecký vicemaršál Sholto Douglas doporučil typ vyřadit úplně. Byla však válka, a tak byla po řadě modifikací, které byly, jak se ukázalo k ničemu, výroba Lerwicku znovu v listopadu 1939 obnovena.

Od roku 1940 byla upravenými stroji vyzbrojena 209. peruť v Orbanu. Výsledky byly katastrofální. Lerwickům se podařilo vystopovat pouze dvě německé ponorky, přičemž se jednu z nich poškodit. Kvůli technickým potížím byly stroje hned dvakrát uzemněny. Poslední stroj byl dodán v květnu 1941. Ten samý měsíc byly Lerwicky vyřazeny z činné služby. Pokus o jejich uplatnění jako školního stroje v polovině roku 1942 pro kanadské letky skončil neslavně. Na konci roku 1942 byl stroj prohlášen za zastaralý a roku 1943 byly všechny Lerwicky sešrotovány.

Bilance stroje je děsivá. Z 21 Lerwicku muselo být kvůli nehodám odepsáno plných jedenáct. Ani jedna ztráta nebyla způsobena činnosti nepřítele. Nespolehlivost stroje zaplatilo životem celkem dvacet devět letců. Lerwick se tak stal jedním z nejméně úspěšnějších typů v historii a právem v letcích vzbuzoval noční můry.