reklama

Před rozpadem Sovětského svazu a ve Studené válce o mělo NATO jednoduché. Byl tu jednoznačný nepřítel. To ovšem s pádem rudého impéria skončilo a s tím se rozpadla i jednota vojenské aliance. Pro USA se stalo NATO jakousi vojensko-politickou servisní organizaci, která jim zajišťuje diplomatické krytí a podporu při jejich světových „policejních akcích“. V horším případě berou Evropany jen jako černé pasažéry, na které doplácejí. A konají! Americký příspěvek do kasy NATO klesne z celkových 22% na 16%. Ať si svojí obranu platí Evropané. 

Jižní část aliance v čele s Francií by se ráda zaměřila na Středomoří a Afriku. Pobaltí a Polsko se především obávají Ruska. Je tu i enfant terrible aliance, Turecko, o kterém se tvrdí, že již je jednou nohou z NATO venku, ale nebrání mu to mít na alianci své požadavky, jako je uznání intervence v Sýrii proti Kurdům. Dalším kamínkem do mozaiky zmatků je Řecko, které se především obává jiného člena NATO, a to Turecka. A pak je tu Německo, které jednoduše vojensky i diplomaticky tápe.

Rozdělení NATO se čím dál tím více prohlubuje a doslova rve alianci na kusy. Prezident Donald Trump se netají, že bude chtít za obranu spojenců v Evropě tribut. Americké pozornost se přesouvá do Asie a Spojené státy se soustředí především na Čínu. Evropa se bude muset o sebe postarat sama. Jak to ovšem půjde, když se utápí ve sporech si lze jen těžko představit. Zatímco Macron s tichou podporou mnoha západních států pomalu začíná rozmrazovat vztahy s Ruskem, pro Pobaltí a Polsko je to noční můra.

Vrcholem pak je požadavek Turecka, aby evropští členové NATO politicky uznali jeho postup v Sýrii. Dokud se tak nestane, bude Turecko blokovat přijetí vojenských plánů pro Pobaltí a Polsko, které musí být schváleny jednomyslně. Vzhledem ke snaze o oteplení vztahů s Ruskem, se dá předpokládat, že zděšení ze situace panuje především ve Varšavě. Je však jasné, že alianci tento stav právě k důvěryhodnosti nepřispívá.     

Není to však jediné, co nás musí trápit. V poslední době je totiž především ve Washingtonu silně zpochybňováno i rozšíření aliance. Zatímco v roce 1949 Washingtonskou dohodu podepsalo dvanáct státu, dnes již má NATO dvacet devět členů! Američtí politici začínají pochybovat o tom, že noví členové jsou skutečně hodnotní spojenci.

Nejčastěji se jako příklad uvádí poslední alianční přírůstek tedy Černá Hora. Maličká země má pouhých 2500 vojáků. NATO za ní převzalo fakticky neporovnatelně větší závazky, než bude příspěvek státu alianci. Navíc to alianci posunulo hlouběji do divokého Balkánu. A takových spojenců je v NATO více. Stratégové Pentagonu tvrdě zpochybňují rozšíření aliance na Východ a převzetí často velmi kontroverzní závazků a přizvání zemí jejichž příspěvek do společné obrany je více než sporný ba někdy jednoznačně negativní. Je však jasné, i když se to nahlas neříká, že Ukrajina a Gruzie, mohou na členství zapomenout.

Ukazuje se také, že na některé hrozby nemá NATO odpověď. Nedokázalo náležitě čelit ba ani nehledalo řešení migrační krize v roce 2015. Těžce hledá odpověď na vzrůst domácího terorismu a extrémismu. Mnohé státy, ba často i ty klíčové jako Německo, neplní své závazky vůči alianci a jejich armády nejsou často z větší části bojeschopné.  

Je třeba s nalít čistého vína. V kulatém sedmdesátém roce své existence je NATO v krizi. A ta je daleko hlubší, než se zdá. Je potřeba, aby aliance znovu našla alespoň v základních otázkách společnou řeč a obnovila důvěru nejen navenek, ale především uvnitř. Prvním krokem k řešení je si tyto problémy připustit a začít o nich vést diskusi. Popírání reality a vzteklé útoky, na ty, kteří se opováží nahlas popsat smutný stav, ve kterém se aliance nachází, vedou jen k dalším sporům a prohlubování krize. A ta by se měla řešit. Dokud je ještě čas!         

Loading...

1 komentář (Poslední 28.11. 16:25) Napište svůj názor

reklama