Nacistický Junkers Ju 86 P létal tak vysoko, že byl nezranitelný. Britové však na něj vyzráli

Roku 1939, ještě před začátkem 2. světové války, byl střední bombardér Ju 86 již stahován z první linie a předáván cvičným a transportním jednotkám.  Letadlo mělo velmi vrtošivé a na údržbu náročné dieselové motory Juno 205 a již svými výkony nestačilo na frontovou službu. Firma Junkers však spustila na příkaz ministerstva letectví program H, který ze starého bombardéru měl udělat nepřekonatelný výškový průzkumný letoun.

Rozpětí Junkersu Ju 86 P bylo 25,6 metru, dálka trupu 16,46 metrů a výška 4,70 metru. Stroj dostal nové dieselové motory vybavené odstředivým kompresorem Jumo 207 A s výkonem 680 koní. Kompresor levého motoru dodával kyslík přetlakové kabině. Díky tomu byl i při letu ve vysokých výškách udržován tlak odpovídající výšce 3000 metrů. Kabina měla dvojitá sklo. Do mezery mezi skly byl hnán teplý vzduch a tím bylo zabraňováno námraze. Hmotnost prázdného letounu byla 6660 kilogramů a vzletová 11 400 kilogramů.

Maximální rychlost byla 360 kilometrů a cestovní 275 kilometrů. Hlavní však byl u stroje dostup. Ten dosahoval tehdy magických 12 100 metrů. To byla výška, do které nevystoupal tehdy žádný bojový letoun. Němci si tedy mohli dovolit ten luxus a Ju 86 P nedostal řádnou obranou výzbroj. Verze P-1 mohla nést až 1000 kilogramů bomb. Ve výšce nad 11 kilometrů stroj mohl vydržet až 2,5 hodiny. Posádku tvořili dva muži.

První prototyp vzlétl v lednu 1940 a od léta pak stroje operovaly nad Velkou Británií. Luftwaffe byla se strojem spokojena a na průzkumné stroje nechala přestavět dalších 40 starých bombardéru. Junkers vyvinul v roce 1941 novou verzi R. Ta dostala větší rozpětí křídla, které bylo prodlouženo na rovných 32 metrů, a nové výkonnější motory  Jumo 207 B-3 s výkonem rovných 1000 koní a vstřikováním oxidu dusného pro lepší výkon ve výškách. Maximální rychlost stoupla na 420 kilometru a dostup na 14 110 metrů. Stroj zvládl doletět 1510 kilometrů.

Od svého vzniku se Ju 86 P/R objevoval nad státy, kam měla vstoupit noha německého vojáka. Vedle Velké Británie, Junkersy prováděly průzkum nad Balkánem, nad Sovětským svazem a často se objevovaly i nad Maltou, Káhirou a Suezem. Roku 1942 přišli Němci s novou taktikou. Ju 86 měly nad velkými britskými městy provádět rušivé nálety a narušovat tak chod válečného hospodářství. Byla to také z nouze cnost. Britové 30. května provedli poprvé v dějinách nálet 1000 strojů na Kolín nad Rýnem, na což Luftwaffe nebyla schopna odpovědět, a toto „píchnutí špendlíkem“ mohli Němci prezentovat jako odplatu.

Stroje startovaly z francouzského Beauvais a skutečně se zpočátku dařilo narušovat život na ostrovech. Britové však brzy přišli na to, že jeden bombardér není velkým nebezpečím. Bomby shozené z velké výšky neměly přesnost a nebyly schopny zasáhnout cíl. Proto velení RAF vydalo rozkaz nevyhlašovat kvůli přeletům Ju 86 letecký poplach. Bohužel i Ju 86 měly občas štěstí. 28. srpna 1942 jedna bomba zasáhla autobusové nádraží v Bristolu. Přesný zásah do doubledeckeru zabil 48 lidi a dalších 56 cestujících zranil.

Britům došla trpělivost. Vybrali šest pilotů pro speciální výškovou jednotku Special Service (High Altitude) Flight, kteří prošli speciálním výcvikem pro boj ve velkých výškách, včetně dlouhodobého pobytu v dekompresní komoře. Vedle toho dostali i speciálně upravený Spitfire Mk. IX. Z toho bylo odstraněno veškeré pancéřování, které bylo nahrazeno překližkou, a kulomety. Stroji zůstaly pouze dva kanóny ráže 20 milimetrů. Pilot navíc dostal dýchací přístroj. Hlavní však bylo, že upravená stihačka dokázala vylétnout až do 13 100 metrů.

Čas pomsty nastal 12. září 1942. Ju 86 pilotovaný  Horstem Götzem se před 10 hodinou ranní pomalu blížil k Anglii a nevšímal si rychle stoupajícího Spitfiru. Myslel si, že ten pro něj není žádným nebezpečím. Ve Spitfiru seděl poručík Emanuel Galitzine, a ten měl Němce vyvést z omylu. V 13000 metrech Brit udeřil. Několik střel poškodilo Junkers. Götz odhodil bomby a zvýšil rychlost a otočil se k návratu. Brit se chystal k dalšímu úderu. Zamrzlo mu však sklo kokpitu a nemohl Junkers zaměřit. Snížil letovou hladinu, a když námraza roztála Galitzine se pokusil zaútočit znovu. To opakoval třikrát se stejným výsledkem. Když Britovi začalo po 45 minutách docházet palivo, musel se odpoutat.

Splnil však svůj úkol. I když Němci vyzbrojili Ju 86 P/R dálkově ovládanou věží na zádi, stroje se již nad Velkou Británii nikdy nevydaly. Podobně byly upraveny i Spitfiry v Egyptě a jeden Ju 86 byl údajně i sestřelen. To byl konec Hitlerova špionážního letadla. V květnu roku 1943 byly poslední Ju 86 vyřazeny ze služby. Epilog souboje vedeného v největší výšce během 2. světové války se konal 30 let po válce. Galitzine  a Götz se sešli u příležitosti výročí jejich souboje. Z obou pánů se stali velmi dobří přátelé. Tak se uzavřel jeden příběh z letecké historie.

Témata:  II. světová válka,  Junkers Ju 86 P,  Německo,  letadla II. světové války,  bombové útoky,  Velká Británie,  Spitfire