PZL P. 23 Karaś jako první bombardoval Hitlerovu říší. Ztráty byly obrovské

Vývoj nového stroje začal v roce 1931 pod vedením ing. Stanislawa Prausse na objednávku ministerstva obrany. Prauss využil při konstrukci nového bombardéru svůj starší nerealizovaný návrh rychlého dopravního stroje PZL-13. Projekt byl hotov na podzim roku 1932 a ministerstvo objednalo čtyři prototypy. První z nich vzlétl v srpnu 1934. Testy prvních dvou prototypů neprobíhaly právě hladce. Z letadel byl špatný výhled a nezvládaly ani základní letecké manévry, což vedlo k havárii druhého prototypu. Teprve třetí prototyp se po rozsáhlých úpravách stal předlohou pro sériovou výrobu. Roku 1935 bylo objednáno prvních 40 PZL. 23 A.

PZL. 23 byl třímístný celokovový dolnoplošný jednomotorový bombardér. Rozpětí PZL. 23 B Karaś bylo 13,95 metrů, na délku měl stroj 9,68 metru a na výšku 3,85 metru. Hmotnost prázdného stroje byla 1770 kilogramů a maximální vzletová 3495 kilogramů. Hlavním rozpoznávacím znamením Karaśe byl masivní pevný podvozek, známý jako „sloní noha“. Není jistě bez zajímavosti, že jeho odpružení dodávala firma Avia.

PZL. 23 byl původně vybaven licenční verzí britského motoru Bristol Pegasus IIM-2 (polsky Pegaz) o výkonu 600 koní. Ukázalo se, že výkon motoru je nedostatečný. Místo plného nákladu 700 kilogramů pum stroj unesl při startu z pevné ranveje jen 600 kilogramů a při vzletu z nezpevněné plochy klesl užitečný náklad dokonce jen na 400 kilogramů, přičemž stroj dokázal vystoupat pouze do 3000 metrů místo do plánované letové výšky 7300 metrů. Vše se vyřešilo až výměnou motoru za Pegasus VIII s 680 koňmi, který stroji dodal dostatečný výkon. Tak vznikla verze PZL. 23 B. Maximální rychlost byla 319 kilometrů a dolet 1260 kilometrů.

Posádku tvořili tři muži. Pilot, bombometčík, který ležel v gondole na břiše letadla a obsluhoval i spodní zadní střeliště a střelec ze zadního kulometu. V gondole měla být původně i mala pumovnice. Ukázalo se však, že by takové řešení bylo až příliš náročné a tak byl celý 700 kilový náklad pum podvěšen na nosnících pod křídly. Na levé straně přídě se nacházel kulomet 7,92 milimetrů PWU vz. 33 se zásobou 600 nábojů. Ve střelištích na zádi pak byly kulomety Vickers F se zásobou 679 respektive v dolním střelišti 388 náboji.

Výroba se naplno rozběhla v roce 1937 a letecké závody PZL v e Varšavě dokázaly dodat 15 až 20 letadel měsíčně. Cena za kus byla 125 000 zlotých. Celkem bylo polskému letectvu dodáno 250 strojů PZL. 23. Vedle toho si dalších 50 strojů objednalo Bulharsko. To požadovalo zabudovat do  Karaśe silnější francouzský motor Gnome-Rhône 14N-01 s výkonem 720 koní. Rychlost stroje vzrostla na 365 koní. PZL. 43 Čajka, jak byl stroj označen se od polských Karaśů, lišil i tím že místo jednoho kulometu měl v přídi dvě zbraně. V roce 1939 vznikl i nástupce Karaśu, PZL. 46 Sum. Ten měl vylepšenou aerodynamiku, zdvojené ocasní řídící plochy a silnější výzbroj. Do výzbroje se však již stroj nedostal a byl zničen na varšavském letišti při německém bombardování v září 1939.

K 1. září 1939 bylo v bojových jednotkách 114 Karaśů. Zbytek se nacházel buď v rezervě, nebo u cvičných jednotek. Karaśy byly v bojovém nasazení doslova od prvního dne války. 2. září 1939 provedl osamocený PZL. 23 útok na továrnu v Ohlau (dnes Olawa) na území Německa. Stal se tak prvním bombardérem, který udeřil na území Třetí říše. Odvážní polští piloti se pouštěli do útoků proti německým kolonám či železničním uzlům v nízké výšce. Způsobovali tak Němcům citelné ztráty. Dne 3. září se podařilo takto jižně od Radomska zničit asi 30% vozidel zásobovacího konvoje a zpomalit tak postup Wehrmachtu. O den později se podařilo samostatně letícímu Karaśu na nádraží v Bialle zasáhnout muniční vlak. Několikrát se Karaś objevil i nad Kralovcem.

Cena byla však obrovská. Stroje byly bez pancéřování a v roce 1939 zaostávaly i v rychlosti a manévrovatelnosti. V nízké výšce se stávaly snadnou kořistí pro protiletadlovou palbu. Navíc letadla létala často bez podpory stíhačů a proti moderním Bf 109 neměly šanci. Celkové ztráty Karaśů dosáhly 90% všech letadel ze stavu polského letectva. Většina strojů padla za oběť bombardování Luftwaffe. Pouze třetina byla ztracena v boji. V něm naopak posádky PZL.23 zničily jeden Bf 109, dva Hs 123 a dva pozorovací balóny. 30 Karaśů před pádem Polska přeletělo do Rumunska, které zařadilo letadla do výzbroje. V Rumunských službách pak stroje bojovaly na Východní frontě. Poslední rumunský Karaś měl dolétat až roku 1946.

PZL. 23 Karaś byl nepochybně letadlo velmi robustní a moderní konstrukce. Bohužel velmi rychle zastarávalo. Proti německým stíhačkám bez dostatečné letecké stíhací podpory nemělo šanci. Karaśy také velmi limitovala neschopnost stroje přejít do střemhlavého bombardování. Do dnešních dní se ani jeden z těchto symbolů polského letectva 30. let a hrdinné obrany v září 1939 nezachoval.

Témata:  II. světová válka,  PZL.23 Karaś (polský celokovový jednomotorový dolnoplošník),  letadla II. světové války,  Polsko,  Německo,  zbraně