Letadlové lodě a ponorky sehrály během druhé světové války nezpochybnitelnou roli a zasloužily se o vítězství Spojených států nad Japonskem v řadě námořních bitev. Není tajemstvím, že právě Japonci se po technologické stránce snažili svého soupeře dohnat či dokonce předehnat, méně známé jsou ale prostředky, kterými toho chtěli dosáhnout. Napomoci jim mělo skloubení dvou největších námořních zbraní do jedné - letadlové ponorky.
Hlavní výsadou letadlových lodí není jejich rychlost ani mohutnost, ale schopnost zasáhnout prakticky jakékoliv místo na světě. Na palubě ukrývají dnes až desítky letadel, které mohou odstartovat v řádu několika minut, zasáhnout určený cíl a bezpečně se vrátit zpět na palubu lodi. Oproti tomu ponorky jsou sice limitovány pouze vodní a podvodní hladinou, jsou ale vesměs neviditelné a schopné útočit ze zálohy.
Během útoku na Pearl Harbor se letce japonské armády nepovedlo zničit ani jednu ponorku nebo letadlovou loď. Japonsko se proto začalo obávat, že by jejich sílu mohlo pocítit na vlastní kůži a že by námořní bitvy mohly dopadat vítězně ve prospěch Spojených států. Což se nakonec, jak nás historie učí, také stalo.
Vrchní admirál Isoroku Jamamoto proto na začátku roku 1942 rozhodl, že se musí boje mezi císařstvím a Spojenými státy odehrávat nikoliv na moři, ale na americké pevnině. Nechtěl k tomu ale využívat letadlové lodě, které by mohli Američané zničit, ale zcela novou, dosud nepoužitou zbraň. Letadlovou ponorku.
Ještě v témž roce vznikly první plány, které počítaly se stavbou 18 kusů této techniky. Ponorky dostaly označení I-400 a měly být dlouhé 122 metrů. Nutno dodat, že tak dlouhé ponorky se dosud nikdo postavit nepokusil. Každou ponorku měly pohánět čtyři dieslové motory o výkonu 1,680 kW a dva elektrické generátory podobného výkonu. Maximální rychlost ponorky pod hladinou byla něco málo přes 30 km/h a posádku mělo tvořit 140 námořníků.
Hlavní síla se ale ukrývala za vodotěsnými dveřmi v přední části stroje. Zde se nacházel hangár, který v sobě ukrýval tři letadla Aiči M6A. Poté, co by ponorka dorazila k břehům Spojených států, měla posádka ponorky letadla vylodit, rozložit křídla, která musela být kvůli úspoře místa sklopená, a následně měli piloti provést útok na předem vytipované cíle. Poté měly všechny letouny přistát na hladině, piloti doplavat k ponorce a spolu s ní zmizet pod hladinou.
Konstrukce první ponorky I-400 byla dokončena v lednu roku 1943, na širé moře se ale vydala až o rok později, 18. ledna 1944. Spolu s ní byly postaveny i modely I-401 a I-402, druhý jmenovaný byl ale dokončen několik týdnů před koncem války a nikdy nebyl nasazen do akce. Dalších 15 plánovaných ponorek Japonsko zrušilo, protože situace na moři se pro císařství nevyvíjela dobře. Spojené státy zatlačily japonské námořnictvo ke břehům Japonska a letadlové ponorky by tak svůj účel, pro které byly plánovány, nikdy splnit nedokázaly.
Nakonec byly ponorky I-400 a I-401 použity jen jednou, byly vyslány k Panamskému průplavu, kde měly ochromit americké zásobování. Než ale dorazily k cíli, císařství kapitulovalo. Američané následně všechny tři ponorky potopili u Havajských ostrovů, kde leží pod hladinou dodnes.
Ze strany Japonců se rozhodně nejednalo o špatný nápad a I-400 byla do 60. let minulého století ta největší ponorka, jakou kdy kdo postavil. Nyní ale jde o zapomenutou kapitolu druhé světové války, která sice mohla zvrátit její průběh, ale rozhodně to nestihla.
Témata: II. světová válka, nacisté, historie, Japonsko, námořnictvo
Související
8. května 2023 21:27
8. května 2023 12:14
4. října 2022 12:12
8. května 2022 16:45
8. května 2022 7:54
