reklama

Italský průmysl měl velké zkušenosti s výrobou dvojplošníku, a je třeba říci, že jejich výrobky byly skutečně na světové úrovni. V Italském letectvu také piloti dvojplošníky vyžadovali, a to i v době, kdy jinde tyto stroje končily. Zavedení C.R.42 v květnu 1939 byl skutečně anachronismus.

Falco mělo moderní celokovovou konstrukci z lehkých slitin. Stroj tak získal pevnost a zároveň byl velmi lehký. Díky tomu byl stroj velmi obratný. To bylo ovšem vykoupeno tím, že stroj prakticky postrádal pancíř, měl slabou výzbroj a omezenou rádiovou výbavu. Navíc pokud měl mít Falco šanci proti moderním strojům a využít svůj plný potenciál musel sedět za kniplem velmi zkušený pilot.

Fiat C.R. 42 Falco měl rozpětí horního křídla 9,7 metru a spodního 6,5 metru. Délka Sokola byla 8,62 metru. Hmotnost prázdného stroje byla 1720 kilogramů a maximální 2295 kilogramů. Srdcem Falca byl vzduchem chlazený hvězdicový čtrnácti válec Fiat A.74 R1C38 s výkonem 840 koní. Stroj s ním dokázal vyvinout rychlost 441 kilometrů, doletět 700 kilometrů a dostup byl 10 120 metrů.

To se ukázalo jako nedostačující a v roce 1941 byl do stroje zabudován německý motor Daimler-Benz DB 601 o výkonu 1010 koní. Falco s ním dosáhl rychlosti 561 kilometrů v hodině. Výroba stroje s tímto motorem však nebyla zahájena. Falco už nebyl v této době perspektivní. Existovala i dvojmístná cvičná verze nebo verze s plováky. Ani jeden z těchto prototypů se však do výroby nedostal.

Falco byl původně vyzbrojen dvěma synchronizovanými kulomety Breda SAFAT 7,7 milimetrů. Výzbroj stroje byla naprosto poddimenzovaná a kulomety byly u pozdějších sérií nahrazeny dvěma kulomety ráže 12,7 milimetru. U bitevních verzí pak přibyly dva kulomety stejné ráže pod spodním křídlem a stroj mohl nést dvě stokilové bomby.

Poprvé se italská Falca dostala do boje v bitvě o Francii v roce 1940. Mussolini si počkal do doby kdy již Francie byla silně oslabena německým útokem a k větším bojům již nedošlo. Falca si vedla v boji poměrně dobře a piloti oceňovali jejich manévrovací schopnosti a odolnost. O tom se přesvědčili i Britové. Dne 3. července 1940 britští piloti na Hurricanech bránící Maltu vystartovali proti Italům. V manévrovacím boji prostě nebyli schopni mrštná Falca sestřelit, a naopak jeden daleko modernější stroj se stal obětí archaického dvojplošníku. Brzy však Britové našli taktiku, jak Italy sestřelit. Stačilo nabrat výšku a proti Falcu se rychle spustit. Přesná dávka znamenala konec mrštného stroje.

Opravdová ostuda však měla teprve přijít. Mussolini chtěl Hitlerovi dokázat, že je platným spojencem, a tak do bitvy o Británii poslal vlastní letecky sbor Corpo Aereo Italiano, jehož součástí bylo i 50 C.R.42. Do jara 1941 než byly „italští kondoři“ stažení se jim podařilo na Anglii shodit 64 tun za cenu ztrát 25% stavu všech letadel. CR. 42 nebyly konkurencí pro Spitfire, a Britové si z Italů doslova utahovali. Několik Italských strojů bylo nuceno na ostrovech dokonce i přistát.

Naopak v bojích ve Středomoří, kde byly nasazeny starší stroje se Italům vedlo dobře. V italsko-řecké válce se italským stíhačům podařilo prakticky vymazat řecké letectvo, kdy se jim při ztrátě 29 vlastních strojů podařilo sestřelit 162 Řeků. I v Africe si proti starším strojům RAF Falca vedly dobře.  V bojích na Libyi sestřelili 151 nepřátelských strojů při 41 vlastních ztrátách. Se přísunem moderních strojů však Falca začala ztrácet a byla přeřazena k útokům na pozemní cíle, při kterých si vedly dobře, ale limitovala je absence pancéřování a nízká nosnost.

Celkem bylo vyrobeno kolem 1819 strojů. Překvapí, že se Italům podařilo mnoho CR.42 prodat. Prvním zákazníkem byla Belgie, která koupila za 40 milionů franků 40 strojů. Po napadení Belgie v květnu 1940 bojovali Belgičané na svých dvojplošnících odvážně, ale pro německé Messerschmitty Bf109 E nebyli konkurencí. Německý úder přežilo jen pět belgických Falců ukořistěných Wehrmachtem na letištích. Podařilo se jim sestřelit 14 německých strojů.       

Dalším zahraničním zákazníkem bylo Maďarsko. Koupilo v Itálii v roce 1939 52 strojů. Maďaři své Falca nasadili v prvních bojích operace Barbarossa, kdy se při vlastní ztrátě pouhých dvou strojů podařilo zničit 25 sovětských strojů. Později byly Falca staženy k obraně Maďarska a polovině roku 1944 byla většina z nich zničena spojeneckým bombardováním.

Posledním zákazníkem, který si Falco pořídil legální a mírovou cestou bylo Švédsko. To odkoupilo celkem 72 strojů. Vybavilo je 20 milimetrovými kanony, pancéřovou deskou za pilotem a ližinovým podvozkem. Švédští piloti měli rádi spolehlivost a manévrovací schopnosti stroje. Nenáviděli jej však kvůli otevřené kabině, kvůli které v zimě mrzli.  

Když v roce 1943 padla Itálie, zbylých C.R.42 se zmocnilo Německo. Část z nich přenechalo svým chorvatským spojencům a zbylou výrobu přenechala Luftwaffe, která CR.42 vybavila tlumičem výfuků pro noční boj, dalšími kulomety ráže 12,7 milimetrů a 50 kilogramovými bombami. Tyto stroje byly určeny pro noční rušivé nálety proti partyzánům. Ze 150 vyrobených jich Luftwaffe přebrala do konce roku 1943, kdy byla výroba definitivně ukončena, 112. Jeden tento stroj měl nad Chorvatskem s notnou dávkou štěstí sestřelit v únoru 1945 americký P-38 Lightning. Byl to poslední sestřel dosažený stíhacím dvojplošníkem v historii.

Fiat C.R. 42 Falco byl i přes svoji zastaralost skutečně užitečným strojem. Pokud byl nepřítel na stejné úrovni dokázal v rukách zkušených pilotů vybojovat vzdušnou dominanci. Dobře si vedl i jako bombardér. Dodnes se zachovaly tři Falca. Jeden je ve Švédsku a další dva ve Velké Británii. Stroj uchovaný v londýnském Muzeu RAF padl Britům do rukou v roce 1940 a nouzově přistál po přehřátí motoru na pláži v Suffolku. Stal se tak smutným pomníkem nabubřelosti italských fašistů.  

 

Loading...

1 komentář (Poslední 05.10. 18:43) Napište svůj názor

reklama