reklama

Do výběrového řízení se nakonec přihlásily čtyři firmy – Messerschmitt, Heinkel, Arado a Focke-Wulf. Zatímco tři prvně jmenované továrna přišly s koncepcí stíhacího dolnoplošníku, Focke-Wulf byl originální. Jeho stroj měl samonosné hornoplošné křídlo tzv. parasol. To se v Německu často nepoužívalo a bylo častější u nizozemských a francouzských konstrukcí. Neznámější pak byly polské stroje RWD a PWS.

Focke-Wulf však již s touto konstrukcí zkušenosti měl. Vyráběl totiž pokročilý cvičný, pro svět ovšem „turistický“, letoun Fw 56  Stösser, jehož konstruktérem byl tehdy mladý inženýr Kurt Tank. Ten také prosadil, aby nový stíhací letoun byl parasolové koncepce. Tank věřil, že stroj může překonat ve výkonech dolnoplošníky.

Fw 159 byl celokovový hornoplošník s oválným průřezem trupu, rozpětím 12,40 metru a délkou 10 metrů. Hmotnost prázdného stroje byla 1860 kilogramů a plně vystrojeného 2232 kilogramů. Srdcem stihačky byl motor JUMO 210 Da s výkonem 688 koní. Maximální rychlost byla 385 kilometrů, dostup 7200 metrů a dolet 650 kilometrů. Výzbroj tvořily dva kulomety MG 17 ráže 7,92 milimetru se zásobou 500 nábojů každý.

 Zajímavá byla konstrukce podvozku. Konstruktéři chtěli šetřit váhu a místo, a tak se podvozek skládající se proti směru letu do trupu uprostřed „zlomil“ a zabral méně místa. Na druhé straně byla jeho konstrukce až příliš složitá. Další novinkou byla nádrž, která se nacházela pod a za sedadlem pilota. Při nouzovém přistání šla nádrž pod sedadlem odhodit. Přesto bylo jasné, že tato koncepce při zásahu nádrže v boji, moc šanci na přežití pilota nedávala.

První prototyp se do vzduchu dostal na jaře 1935. V kabině stroje seděl kapitán Wolfgang Stein. Let měl trvat pouhých 30 minut. Při přistání však došlo k poruše podvozku. Protože ještě nebyl Fw 159 vybaven vystřelovací nádrží, Stein musel kroužit nad letištěm další hodinu, než mohl nouzově přistát bez nebezpečí požáru paliva. Steinovi se nic nestalo, ale první prototyp byl na odpis. Zkoušky druhého prokázaly, že stroj má dobré výkony, ale v manévrech byl pomalejší, a také měl nízkou rychlost stoupání.

V říjnu 1935 byly spuštěny velké souběžné porovnávací testy všech strojů účastnících se soutěže o novou standardní stíhačku Luftwaffe. Vedle Fw 159 se postavily stroje Arado Ar 80 V1, Heinkel He 112 V1 a Messerschmitt Bf 109 V1. Posledně jmenovaný všechny konkurenty hravě strčil svými výkony do kapsy a Arado s pevným podvozkem a Fw 159 s parasolem, který se ukázal jako zastaralá koncepce, byly prakticky bez šance. Vývoj FW 159 pokračoval třetím prototypem, ale roku 1937 byl vybrán jako jasný vítěz Bf 109.

Oba přeživší prototypy létaly jako zkušební až do roku 1938, kdy byly oba vyřazeny kvůli poruše na podvozku a nouzovému přistání. Fw 159 byl nepochybně zajímavým strojem, ale výběr parasolové konstrukce se ukázal jako chybný. Ta byla ve své době již nejen notně zastarala, ale nedávala ani možnost dalšího vývoje a zdokonalování stroje. Kurt Tank se však poučil a brzy se jako konstruktér podepsal pod mnoho legendárních strojů.

Loading...

0 komentářů Napište svůj názor

reklama