Československá stíhačka mohla drtit Luftwaffe. Přišla však příliš pozdě!

Avia B-35 začala vznikat v roce 1936 na základě požadavku Ministerstva národní obrany na celokovový jednoplošník s kulometnou a kanónovou výzbrojí. Je třeba říci, že požadavek přišel pozdě. Sovětský jednoplošník Polikarpov I-16 vzlétl už v roce 1933, Messerschmitt Bf 109 v roce 1935 a pomalu se rozjížděla jeho výroba a ve stejný rok kdy se rozhoupalo naše ministerstvo k požadavku vzlétl první prototyp Supermarine Spitfire.

Do čela projektu se postavil legendární konstruktér František Novotný a firma Avia se mohla roku 1937 na Národní letecké výstavě pochlubit modelem. První prototyp vzlétl až na svatého Václava tedy 28. září 1938, den před Mnichovskou konferencí. B-35 byl dolnoplošník aerodynamické celokovové konstrukce. Rozpětí měl 8,50 metrů a délka byla 10,25 metru. Výkony stroje ovlivňovala absence zatahovacího podvozku a méně výkonný motor Avia HS12Ydrs s 860 koňmi, které byly použity u stíhaček B-534. Motor Avia 12Y-1000C s 1000 koňmi nebyl k dispozici. Maximální rychlost tedy byla 495 kilometrů, dolet 800 kilometrů a dostup 8500 metrů.

Se stejným motore jako nejrozšířenější československá stihačka B-534 byl prototyp o 100 kilometrů rychlejší a byl i obratnější. Problém byl však ve výzbroji. Do staršího motoru nešel namontovat kanón a B-35 měl výzbroj jen dvou kulometů vz. 30 ráže 7,92 milimetrů. Do konce republiky a okupace se podařilo vyrobit druhý prototyp a vláda v lednu 1939 objednala deset předsériových kusů B-35.

Dne 15. března 1939 se však vše změnilo. Do země napochodovali němečtí okupanti a všechny československé plány padly pod stůl. B-35 se ocitla v rukách nacistů a osobně si ji prolétl generálporučík Ernst Udet. Tomu se stroj líbil a povolil jeho další vývoj. O stroj projevila zájem také bulharská delegace, která dokonce navrhla licenční výrobu ve městě Loveč pro bulharské letectvo.

Tým továrny Avia tedy pokračoval ve vývoji, jehož vrcholem byl třetí prototyp B-35.3, který vzlétl v roce 1940. Stroj již měl motor Avia 12Y-1000C, křídlo s přímou náběžnou hranou pro zjednodušenou výrobu, kanón Hispano 404 ráže 20 milimetrů a dva kulomety vz. 30 a zatahovací podvozek. Rozpětí se zvýšilo na 10, 85 metru a maximální rychlost stoupla na 535 kilometrů v hodině.

Němci však o stroj ztratili zájem a dovolili jen export a prodej licence do Bulharska. Zde měla být Avie B-135, jak byl stroj přeznačen, vyráběna jako DAR-11 Ljaskovice. Výrobu a dodávky však Němci povolili až po uvolnění kapacit a splnění dodávek pro ně. Dvanáctikusová série B-135 se tedy začaly vyrábět až v roce 1942.

Bulhaři byli ze strojů zklamáni. Chyběl v nich totiž nejen kanón, ale i pancéřová deska za pilotem. Stroje tak byly použitelné pouze k výcviku. V roce 1944 pak měli na B-135 instruktoři letecké školy sestřelit jeden americký bombardér. To však nebylo potvrzeno. O dalších osudech bulharských Avii již není nic známo. Zmizely v bouři 2. světové války.

Poslední šance pro B-135 přišla s koncem války. Československá armáda uvažovala nad možností zahájit výrobu B-135 s výkonnějším motorem. Stroj měl sloužit pouze po přechodnou dobu něž by byl vyvinut moderní proudový stíhací letoun pro naše letectvo. V továrnách a na letištích se však nacházelo dost trupů pro Bf 109 a motorů pro He 111 po Luftwaffe, a tak vznikl a dostal přednost ve výrobě S-199 známý jako Mezek.

Avia B-35/B-135 byl nepochybně moderní typ, který mohl konkurovat nejpokročilejší stíhačkám své doby. Bohužel vznikl příliš pozdě a nemohl ve službách našeho letectva ukázat své klady. Ve službách Bulharska se typ vzhledem k nedostatečnému vybavení moc nepředvedl. Rozhodně však patří do bohaté historie našeho letectva a dokazuje vyspělost československého předválečného průmyslu.  

Témata:  letadla II. světové války,  Avia B-35,  Československo,  letectví a letadla,  II. světová válka,  Německo