reklama

V druhé půlce roku 1941 začínalo být jasné, že není otázkou, zda válka s Japonskem propukne. Otázkou bylo kdy. Australská vláda proto státní firmě Commonwealth Aircraft Corporation (CAC), založené v roce 1936, uvolnila veškeré prostředky na vývoj vlastních letadel. Australské královské letectvo (RAAF) se dosud spoléhalo na stroje dovezené z Velké Británie. Pokud by ovšem skutečně vstoupilo Japonsko do války s Britským impériem Austrálie se mohla ocitnout zcela odříznuta od těchto dodávek.

Zadání, které dala vláda Lawrenci Wackettovi, šéfovi CAC, znělo jednoduše. Při vývoji nového stroje měl využít co nejvíce dílů ze staršího CAC Wirraway, vyvinutého z amerického North American NA-16. Letadlo mělo být plně vyráběno ze součástek, které byly k dispozici v Austrálii a z materiálů, které se v ní těžily. Lehce se to řeklo, ale o to hůře udělalo. Australský letecký průmysl měl především deficit kvalifikovaných odborníků a letců. Většina z nich po zahájení války v Evropě odešla bránit Británii a do Afriky bojovat proti Afrikakorps.

Wackett přišel s překvapivým řešením. Najal židovského uprchlíka z Vídně Friedricha W. "Freda" Davida. David byl zkušeným leteckým inženýrem a před válkou pracoval pro německou firmu Heinkel. Podílel se na konstrukci moderního stíhače Heinkel He 112 a znal i Messrschmitt Bf 109. V roce 1939 z Německa uprchl a usadil se v Austrálii. Ironii bylo, že muž, který pracoval na nejchoulostivějším australském zbrojním projektu, byl úřady veden jako nepřátelský cizinec, a musel se jednou týdně hlásit na policii.

Po útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941 dostal projekt maximální prioritu a vláda ještě před startem prototypu objednala 106 sériových strojů. David byl naštěstí mužem na svém místě. První prototyp vzlétl 29. května 1942. CAC Boomerang byl dolnoplošník poháněný motorem Pratt & Whitney R-1830 Twin Wasp o výkonu 1200 koní. Délka stroje byla 7,7 metru a rozpětí 10,97 metrů. Hmotnost prázdného letadla byla 2437 kilogramů a maximální vzletová pak 3740 kilogramů.

Centroplán byl převzat ze staršího Wirrawaye, ale byl značně posílen. Dbalo se především na silnou ochranu pilota a nádrží a silnou výzbroj. Tu tvořily dva kanóny Hispano ráže 20 milimetrů s 60 náboji v trupu, čtyři kulomety Browning ráže 7,7 milimetru ve křídlech a čtyři 9 kilogramové dýmovnice pod křídlem. Pokud však byly podvěšeny dýmovnice nemohly být použity přídavné nádrže.

I přes těžkou výzbroj a pancéřování zůstával stroj obratný. Dostup byl 10 363 metrů a maximální rychlost byla 491 kilometrů v hodině. A to se ukázalo jako problém. I přes výše vyjmenované kvality Boomerang na rychlejší japonské stroje prostě nestačil. Co ovšem projektu vlilo novou krev do žil byl dolet stroje. Bez přídavných nádrží dokázal Boomerang uletět 1500 kilometrů a s nimi rovných 3000 kilometrů.

Ze stíhačky se stal průzkumný, naváděcí a bitevní letoun. Osaměle letouny létaly nad Japonci ovládaným územím, vyhledávali cíle a útočili na ně nebo na ně naváděli bombárdéry. Kvůli překvapení Boomerangy létaly velice nízko. Tvrdilo se, že při jejich útoku mohli vidět Japonci bělmo očí australských pilotů.  Tyto operace byly prováděny nad Borneem nebo Novou Guineou. Stroje byly u pilotů velice oblíbené. I přes svoji relativní pomalost byly neskutečně obratné a rychlejší soupeře vymanévrovaly. Když už došlo k zásahu stroje, Boomerang byl dostatečně odolný, takže se i s těžkým poškozením často zvládl vrátit na základnu. Za celou kariéru typu nesestřelili piloti na Boomerangu ani jeden japonský letoun.

Boomerangy byly vyráběny ve třech verzích (C-12, C-13 a C-19), které se však odlišovaly pouze v detailech. C-19 měla například speciální fotografickou výbavu pro průzkum. Celkem bylo nakonec vyrobeno 250 strojů všech verzí a RAAF poslední z nich vyřadila až v roce 1946. Dodnes se v australských muzeích zachovalo osm strojů. To, že je Boomerang skutečně bytelná konstrukce dokazuje, že dva z těchto exponátů jsou stále letuschopné. 

0 komentářů Napište svůj názor

reklama