reklama

Německá armáda již od konce roku 1914 testovala velké množství prototypů, včetně čelního štítku Gaede.  S později proslaveným designem přišel Dr. Friedrich Schwerd z Hanoverské technické univerzity v polovině roku 1915. Schwerd podrobně studoval s lékařem Augustem Bierem lidskou anatomii a různé ochrany hlav používané válečníky v historii. Jako nejúčinnější a nejpraktičtější mu z jeho výzkumu vyšel šalíř z 15. století. Ten nejen dobře bránil hlavu, ale díky štítku i oči, nos a lem chránil zátylek. Testy probíhaly na slavné testovací základně Kummersdorf u Berlína a u 1. útočného pluku. Vojáci byli spokojeni a přilba pod označením M1916 byla zařazena do výzbroje.

Stahlhelm nebo někdy „uhlák“, jak se brzy začalo přilbě přezdívat, vážil 0,9 až 1,4 kilogramu podle velikosti. Přilby se vyráběly ve velikostech od 60 do 70. Na bocích přilby se nacházely dvě matice, které sloužily jako ventilace, ale šlo na ně připevnit i dodatečné 6 milimetrové pancéřování tzv. Stirnpanzer. Ten však byl u vojáků pro svoji nepraktičnost a velkou hmotnost neoblíbený. Široký lem přilby skvěle bránil celou hlavu a část krku a vojáci s přilbu brzy oblíbili. Prvních 14 dní nošení vojáky bolel krk, ale když si na její nošení zvykli, oceňovali ochranu, kterou jim poskytovala.

 Velkou výhodou přilby byla jednoduchá výroba a použity materiál. K výrobě M1916 bylo potřeba jen šest výrobních kroků a jednalo se především o jednoduché lisování. Byla vyrobena z chromniklové oceli o tloušťce 1,1 milimetru. Již na konci ledna 1916 bylo vyrobeno 30 000 kusů nové přilby a před bitvou na Sommě v červnu 1916 ji již byly vybaveny všechny polní jednotky.

Německo na přilbu poskytlo licenci i svým spojencům. Pod označením M1917 se začala přilba vyrábět i v Rakousku-Uhersku a do konce války jich bylo vyrobeno přes půl milionu. Naopak jen několik tisíc jich vyrobila Osmanská říše. Jejich zvláštností bylo, že neměly čelní štítek. To proto aby se zbožní muslimové mohli dotýkat při modlení čelem země, aniž by museli sundat přilbu.

Během polní služby se však objevily i problémy. Větrání přilby bylo až příliš účinné a v zimě vojákům omrzala hlava. Větrací otvory se naopak často zanášely blátem a prachem. Lem přilby byl příliš široký a vojáci přes něj špatně slyšeli a pokud sami mluvili vytvářel ozvěnu. Pokud došlo k většímu úderu do hlavy, mohlo dojít k tak silným vibracím a zvukovému efektu, že vojáci přicházeli o sluch. Všechny tyto problémy se podařilo vyřešit modernizací přilby na typ M1918.

Po skončení války se přilba ocitla nejen ve výzbroji výmarské armády, nástupnických zemí po habsburské monarchii jako bylo Polsko, Československo nebo Maďarsko, ale i vítězných armád. Itálie a Belgie získaly přilby jako válečnou kořist a používaly je u pomocných jednotek. Kvalitní přilba zaujala i neutrální státy. Část přileb z válečných přebytků Německa kupilo po válce Nizozemí, které jimi vyzbrojilo své jednotky v Nizozemské východní Indii, tedy v dnešní Indonésii. O přilby projevilo zájem i Irsko, leč to bylo již po podepsání versailleské smlouvy a Německo mělo zákaz vývozu zbrojního materiálu. Vyřešilo se to svérázně. Německé Stahlhelmy pro Irsko vyrobila britská firma Vickers.

S nástupem Hitlera se začalo znovu zbrojit. V roce 1933 generální štáb objednal nový typ přilby. M 1933 nebyl ocelový ale z kompozitního plastu – vulkanizovaných vláken. Přilba byla lehká, ale byla dražší a neměla takovou výdrž. Přilbu proto využívali především hasiči a důstojníci při přehlídkách. O dva roky později přišel model M1935, který se stal standardní přilbou Wehrmachtu. Na jejím vývoji se opět podílel Dr. Schwerd. Přilba měla menší lem a rozměry a byla příjemnější na nošení. Místo ventilačních šroubů, měl tento model dva menší, jednodušší a účinnější větrací nýty. Přilba byla také vyrobena z molybdenové oceli, která zvyšovala odolnost přilby o 15 %. Do roku 1937 jich bylo vyrobeno milion. K dalším zjednodušením, a ještě k větší racionalizaci výroby došlo u modelů M1940 a M1942. Model M1945 vyjadřoval zoufalost Třetí říše a na přilbě již chyběly i ventilační nýty.

Po 2. světové válce se jako symbol německého militarismu stala Stahlhelm v Německu téměř tabu, i když ji složky obou německých států používaly. Ve Spolkové republice zůstala Stahlhelme ve službě u pohraniční stráže, a to až do 90. let a u hasičů, u kterých se používá dodnes. Bundeswehr zavedl v roce 1956 přilbu vzor M-53, což byla modifikace americké M1. NDR šla jinou cestou. V roce 1942 Wehrmacht vyvinul náhradu za typ M1935. Přilba byla lehčí, odolnější a jednodušší k výrobě. Adolf Hitler ovšem Stahlhelm považoval za národní symbol a novou přilbu odmítl. Tu zavedla do výzbroje jako M1956 až nově vznikla východoněmecká Volksarmee.

Přilba M1935 byla ovšem pro nacistické Německo i skvělým vývozním artiklem. Miliony přileb putovaly před 2. světovou válkou do všech koutů světa. Největším uživatelem se překvapivě stala Čínská nacionalistická armáda. Zásoby německých přileb byly při její porážce v roce 1949 tak obrovské, že je vítězná Čínská lidová armáda používala až do konce 70. let a část jich exportovala i do KLDR. Část výroby šla i do Afghánistánu, Bolívie, Španělska nebo Uruguaye. V Chile a Argentině, se jako ceremoniální, originální přilby M1935 používají do dnes.

Po válce se v zemích kudy prošel Wehrmacht zachovaly obrovské zásoby přileb M1935. Mnoho z nich používala nejen Československá armády, ale i armády Polska nebo Finska a Norska. Jugoslávská armáda je měla ve výzbroji až do roku 1959. Z exotičtějších armád měla ve výzbroji armáda Tuniska a Indonésie.       

Stahlhelm byl spolehlivou ochranou hlavy vojáka před zraněním během bojů a její pokrokovost uměla ocenit nejen německá armáda. Na druhou stranu se přilba, která vojáka chránila stala nepopiratelným vizuálním symbolem nacistické okupace Evropy a dodnes vzbuzuje ve většině pamětníků negativní emoce. I v tom je odkaz tohoto nepochybně zajímavého a užitečného kusu výstroje německého vojáka z obou světových válek.

Loading...

1 komentář (Poslední 07.08. 14:01) Napište svůj názor

reklama