Trumpův vánoční dárek: Američané se stahují ze Sýrie

Občanská válka v Sýrii, která vypukla již v roce 2011, je nejkrvavějším plodem takzvaného arabského jara. Demonstrace proti režimu se brzy změnily v násilnosti a otevřený boj. Vůdci opozice a obyčejní lidé, kteří chtěli více svobody, demokracie a snížení životních nákladů, byli brzy odstraněni a do čela povstání se dostali tvrdí islamisté. Spojené státy pod vedením Baracka Obamy, i přes tlak washingtonských jestřábů na přímou intervenci, zvolily jinou taktiku.

Od roku 2012 Spojené státy začaly cvičit a vyzbrojovat povstalce. Jen v rámci operace CIA  Timber Sycamore byla miliarda dolarů investovaná do výcviku a vybavení asi 10 000 mužů. Ukázalo se to jako kardinální chyby. I přes varování a zcela jasná islamistická prohlášení podporovaných povstalců, Američané a CIA neprováděli žádnou kontrolu bojovníků. Výcvik a zbraň dostal každý, kdo prohlásil, že je proti režimu Bašára Asada.    

Na podporu povstalců vytvořili Američané širokou a různorodou mezinárodní koalici. O finance se staraly monarchie z Perského zálivu v čele se Saúdskou Arábií. Zbraně vedle Turecka a USA přecházely i z rozvrácené Libye.  Podporu Asadově armádě zprvu skrytě poskytovalo Rusko a Írán. Naopak EU přímou podporu povstalcům odmítlo. Do země od prvních dní také na pomoc svým islámským bratřím z celého světa, včetně Západní Evropy a Ruska, přicházelo velké množství islámských radikálů.

K eskalaci situace došlo po chemickém útoku v Ghútě 21. srpna 2013. Spojené státy a Velká Británie opět začaly plánovat přímou intervenci a k Sýrii se dokonce začalo stahování vojenských jednotek obou zemí k syrské hranici. Invazi tehdy odvrátil ruský prezident Vladimir Putin, který vyjednal s Asadem odevzdání všech chemických zbraní. V rukách vlády, ale i povstalců jich však zůstalo dost. Odhaduje se, že v zemi došlo k 30 až 50 chemickým útokům.

Nejhorší však mělo Sýrii ještě čekat. V roce 2014 islamisté vyhlásili Islámský stát, který se svými brutálními metodami vládnutí nejen vyrovnal, ale v mnohém i překonal středověké satrapie. Jádro jeho bojovníků pak tvořili muži vycvičení americkou armádou. Spojené státy spustily proti IS bombardovací ofenzivu a do boje bylo nasazeny i americké speciální jednotky.  Byla také vytvořeny i nové povstalecké jednotky Syrské demokratické síly (SDF), jejichž jádrem se stali Kurdové, kteří touží po vlastním státě. Nasazení Američanů však nebylo příliš intenzivní a předpokládalo se, že boj s IS se značně protáhne.

To se však nesplnilo. Po vstupu Ruska a masivnějšímu nasazení íránských sil do války na podzim 2015 se boj s IS značně zintenzivnil. O jeho porážku se však především zasloužili irácké jednotky a Kurové. Od roku 2017 IS neovládá žádné větší město a jeho zbývající bojovníci se snaží buď utéct nebo provádějí drobné přepady. S pádem IS se ovšem v Sýrii fakticky pomalu začal hroutit veškerý povstalecký odpor a Asad pomalu začal získávat převahu.

Americké jednotky v síle 2000 mužů a žen jsou zatím rozmístěny na severovýchodě Sýrii a fakticky, byť nepřiznaně, tvoří nárazové pásmo mezi zbytky SDF tvořenými především Kurdy a tureckými jednotkami nasazenými v Sýrii. Turecko se obává, že by Kurdové mohli vyhlásit samostatný stát a z něj podporovat kurdské separatisty v Turecku. Právě spory o zapojení a vyzbrojování Kurdů udělalo mezi Washingtonem a Ankarou mnohé zlé krve. Lze proto předpokládat, že mezi Trumpem a Erdoganem došlo k nějaké dohodě na úkor Kurdů. Ankara je jednoduše pro USA důležitějším hráčem.

Naopak Kurdové se nyní pokusí vyjednat mír s Asadem a zabránit tak střetu s Turky. Pokud by se Turci skutečně odvážili proti takové koalici udeřit, válka by se mohla nejen značně protáhnout, a pro Erdogana by to mohlo mít doma nepříjemné důsledky. Byl by zřejmě i konec dobrých vztahů Ankary s Moskvou. Ta totiž svého syrského spojence zřejmě neopustí. Jak by se v této situaci zachoval Írán je záhadou.  S Tureckem má sice poměrně přátelské a korektní vztahy, navíc má na svém území silnou kurdskou menšinu, ovšem na druhou stranu se Teheránu mocenský vzestup Erdogana nijak nezamlouvá a se Sýrií má vlastní plány.

Vraťme se ovšem k USA. Co stažení amerických sil ze Sýrie pro ně znamená? Na mezinárodním poli, a především na Blízkém Východě, je to pro ně rána. USA se pro místní mocnosti staly naprosto nedůvěryhodnou mocností, se kterou se dlouhodobě, pokud se jí to nebude hodit, nedá počítat. Navíc Kurdové, a ani jiní povstalci, již zřejmě nikdy Západu  neuvěří. Podobné chování zažili Kurdové již v roce 1991, kdy na výzvu americké armády povstali proti silám Saddáma Husajna. Američane však do Iráku tehdy nevstoupili a Saddám kurdské povstání utopil v krvi. I přes předpokládanou dohodu s Ankarou, je to skutečně obrovská cena, kterou Washington zaplatí. Naprosto se tak marginalizuje jeho vliv oblasti.

Na domácí scéně Trump nepochybně zaboduje. Stáhl americké kluky s další neoblíbené války a navíc před vánocemi. Podle médií by stahování mělo trvat 60 až 100 dní, ale dá se předpokládat, že bude vzhledem k nízkému počtu vojáků a civilních pracovníků daleko rychlejší a mnozí stihnou štědrovečerní večeři. Vyvazování se ze syrského konfliktu a blízkovýchodní politiky tak bude pokračovat. Co se ovšem bude dál dít na již tak divokém Blízkém východě nelze předpovědět.

Témata:  Sýrie,  USA,  Rusko,  Donald Trump,  Bašár Asad,  Vladimír Putin